Na zacatky radi vzpominame, i kdyz obcas byly krusne. Hned od pocatku jsme se rozhodli setrit  a setrit, abychom mohli cestovat.. Nase prvni cesta vedla do vanocni Parize. V te dobe jsme tam meli pribuzne, kteri bydleli primo v centru, takze stacila jen  letenka, o bydleni bylo postarano. Cestu do Parize a zpet jsme protrpeli – diky obavam z nouzoveho pristani v nektere socalisticke zemi – ale vse probehlo hladce.

     Pariz nas sokovala, ani ne tak vanocni vyzdobou, nebo snad kulturou (na Monu Lisu jsme penize nemeli), ale tim jidlem! Zaplavou, kvalitou a mnozstvim druhu. V pameti jsme meli porad dva druhy syru, nedopecene housky a tri druhy jogurtu v ceske samoobsluze. Ne ze by ve Svedsku nebyl vyber, ale Francii se to nevyrovna.

     Nas fascinovaly predevsim syry. 100 druhu nebyl problem a tak jsme ochutnavali. Nejvic nam chutnaly ty nejlepe ulezene. Na cestu do Svedska jsme proto dostali od pribuznych asi tak 3 kg syru, pekne ulezenych, do mrazici tasky.. Na letisti nas odbavili a ve Stockholmu nam predali tasku. Cekalo nas pak jeste 30 km autobusem do stredu mesta a potom metrem dalsich 30 na opacnou stranu Stockholmu. Z pocatku vypadala a hlavne vonela nase „syrova“ taska zcela nevinne, ale po nekolika hodinách (se stoupajici teplotou) se zacala podobat zumpe… Nastoupili jsme do metra a v plnem vagonu uz zacla taska zit vlastnim zivotem. Nejprve nam pomohla ziskat mista k sezeni. S pribyvajicimi kilometry se kolem nas tvoril vetsi a vetsi prazdny prostor. Urcite se dalo zaslechnout nejake to slovo na nasi adresu, ale tolik jsme ještě svedsky neumeli, a potom Svedi jsou vychovani a hned tak neco nereknou. Po nekolika stanicich byl vagon skoro prazdny… Tedy nas vagon, ostatni o to vice plne. Zustali jen jedinci, postizeni rymou.

     No, ukoncim to rychle. Taska se doma vetrala az do jara, ale nakonec jsme ji stejne vyhodili.

     Nekolik let po prvnim trapasu jsme jeli opet do Francie. Na jedne krizovatce jsme se pri cekani na zelenou seznamili s fajn lidmi z Ostravy. Ze znamych se stali kamaradi a pri kazde nasi ceste na jih Francie jsme se na par dni u nich stavili, pojedli syry, popili vino, zavzpominali na Cesko a jeli dal. Behem roku jsme si volali a vzpominali na Francii a nase spolecne kulinarske hody.

     Jednou na podzim mne v praci zazvonil telefom. Volali z posty, abych si vyzvedla balicek. Balicky se bezne vozi domu, ale posty uz druhy tyden stavkovaly a byly zavaleny postovnimi zasilkami. Ten den jsem pracovala dele, a  tak jsem se zeptala, jestli mohu prijit druhy den. S omluvou mi vsak rekli, ze to specha, a kdyz to nikomu nereknu, ze mi balicek privezou.

     Stavka je vazna vec a stavkokaz to ve Svedsku nema lehke. Muze z toho mit peknej prusvih. Ale brzy jsem pochopila, ze zde se jednalo o byti a nebyti. Nasi znami nam poslali syry (jak jinak) a aby zabranili uniku zapachajicich molekul, dali syry do sklenice.

     Syry, cekajici na konec stavky, vyvijely nepretrzite aroma, ktere po urcite dobe porusilo celistvost lahve a uniklo do prostoru nasi posty. Neomlouvala jsem se ja, omlouvali se postovni zamestnanci, ale trochu trapne mne pri tom zapachu bylo J.

Hana a Frank Svobodovi

linkuj.cz vybrali.sme.sk