Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

   Jenže brzy uhodila zima, která se tady v podhůří, kde nejsou vleky ani rolbou udržované běžecké trati, strašlivě vleče. Můj muž, aby ho neskolila ponorková nemoc, „utekl“ do práce a já trávila dny běháním od okna k oknu vyhlížením a následným „odchytem“ pěších turistů nebo běžkařů, kteří sem přeci jen občas zabloudili. Záminkou bylo občerstvení, ale musím se přiznat, že jsem snad ještě víc než po výdělku toužila po „kousku“ řeči. Pořád jsem ale stejně měla strach, kdy přijde i host nezvaný.  Padlo tedy rozhodnutí, že si pořídíme psa. Nejdříve jsme navštívili psí útulek. A tady přišel první problém: zjistila jsem, že chci všechny. Po dlouhém a bezradném obcházení se vynořil z pod nohou všech ostatních hafanů mrňavý černý jezevčík – a byl náš. Tedy to jsme si mysleli my, on si myslel něco jiného. Celý týden s námi nekomunikoval a držel se daleko od nás; snad mu někdo ublížil, nevím. Obživl, až když se v domě začaly rojit děti, pak se zabydlel a vzal nás do smečky, kde byl neomezeným, ale laskavým pánem. Poslouchá nás na slovo, ale když se mu to slovo nelíbí, vezme si svůj balónek a  jde k sousedům.

   Jelikož je během roku dům po celý den otevřený a my neměli to srdce Filipa uvazovat, stal se z něho pes hospodský, který měl rád společnost a když ji neměl, došel si pro ni. A tak nastávaly situace, kdy přišli hosté a hned ve dveřích mi hlásili, že vůbec nechtěli do hospody, ale ten pejsek je tam dovedl J. Krátce po Filipově příchodu se na dvoře, kde se vzala tu se vzala, dvě koťata. Ty chudinky někdo ukrad mámě, nebo mámu něco ošklivého potkalo a ten někdo si myslel, když si vzali psa, můžou mít i kočky. Jenže to nebyla koťata, to byly myšičky!!! Jejich zdravotní stav nechci popisovat. Nebylo  prostě tělesného otvoru, z kterého by něco neteklo. Nejdříve jsme se s Petrou vyzbrojily borovou vodou, malinkými panenkovskými lahvičkami s dudlíkem, o které jsem vlastní vnučku okradla, a začaly jsme krmit. Což o to, po delším úsilí jim začalo chutnat. Měly jsme také celý štáb poradců, ale dotknout se jich nechtěl nikdo. Nakonec to vyřešil Filip, bafnul kotě za hlavu, přesně tak, jak tahají kočky koťata a odnesl je ke kamnům, kde každému intenzivně oblizoval hlavu a masíroval bříška. A představte si,  ono to fungovalo. Když se dostavily první výsledky, a já se nadouvala pýchou, jakého to máme geniálního psa, objevil se mezi hosty veterinář. Klidně koťata prohlédl, bez nároku na honorář, a prohlásil, že je to normální, že to psi dělají, ale jen retrívři (proto ta černá srst tak nezvyklá u jezevčíka) a Filip vypadá na to, že dědeček nebo i otec by jím mohl být. Po čtrnácti dnech by už nikdo nepoznal, že jsou to ta samá koťátka.

    Ale život není jen o věcech příjemných – jedno z koťat, když začalo vypadat jako kočka, se vypravilo za poznáním… A že bylo zvídavé až příliš, nepřežilo průzkum jedoucího auta. Dodnes nemohu pochopit, jak se to mohlo stát, protože ve vesničce je provoz minimální a většina řidičů se zvířaty na cestě počítá. Druhé kotě pak děti pokřtily na Blaženu, zdálo se jim kočičce podobné... Okamžitě po zjištění, že ségra už doopravdy nepřijde (a že jí to chudince trvalo, pořád jí hledala, pak že němá tvář nemá duši), tak okamžitě adoptovalo Filipa za tátu – mámu – ségru. Bylo kouzelné pozorovat, co ti dva spolu provádějí, a co si ten mrňous mohl k Filipovi dovolit.

Tak spolu rostli a moudřeli a já měla stále dojem, že nám ve smečce chybí statný hlídač a vládce. Teď jsem propadla marnivosti a rozhodla jsem se pro vlčáka. Chtěli jsme statného neohroženého hlídacího a k dětem milého kamaráda. Navštívila jsem chovnou stanici a jelikož jsme chtěli psa částečně vycvičeného, nechala jsem si poradit "zkušeným" chovatelem. Ukázalo se, že byl nejen zkušený, ale i dobrý psycholog. Přivezli jsme si statnou, velmi milou, krásnou fenu vlčáka, která má rodokmen hodný šlechtičny. Má jenom jednu, ale podstatnou vadu: není na hlídání, je výstavní. Její jedinou starostí je, aby byl na blízku někdo, kdo by byl ochoten se s ní mazlit. Řeším to tak, že když někdo přijde, tak než mu naše Ida padne k nohám a začne se tulit, utíkám napřed a Idu jdu zavřít, aby toho dotyčného „neroztrhala“. Cizí mi věří, místní nikoliv. Můj postřeh je čím dražší pes tím je.... no, však si doplníte J…. Takže pánem a neomezeným vládcem zůstává Filip, což uznává i naše Blažena, ze které se stal statný kocour… Jak jsem si u vás na Kudlance přečetla, zdaleka nejsme jediní, komu se tenhle „trapný omyl“ přihodil! J Alka, Lužické hory

linkuj.cz vybrali.sme.sk