Jdu tou nejpřímější cestou  (ještě totiž nejsou nikde cesty oficiální, jen ty od lidí vyšlapané mezi porůznu nastavěným a poházeným stavebním materiálem), dívám se střídavě pod nohy a vzhůru na tyčící se novostavbu. Tam, ve čtrnáctém patře, jednou lodžií vymezeno jest moje území…

V rukou mám plné tašky, klopýtám a najednou cítím strach.

Už je mi tak ouzko, že sotva dýchám.

Dveře lodžie se pootevřely – vidím to, cítím to – a vím, že v nich dole stojí má dvouletá dcera… Přistavuje si k zábradlí svou stoličku – ¨

Zakopla jsem, ale utíkám už ze všech sil, sotva popadám dech – ještě mám tak třicet metrů –

nad zábradlím se objevuje její hlavička –

pouštím tašky a utíkám už zcela bez dechu

Lenka přehazuje nožičku a tak šťastně se směje, že mě vidí –

už dobíhám –

Lenka letí dolů. Jak hebké kajčí peříčko, pozvolným houpavým pádem…

dobíhám, a těsně přede mne padá její tělíčko.

     A vtom okamžiku se probouzím, zpocená, vyděšená, přidušená… Tenhle sen se mi zdál snad dvacetkrát.  Nikdy jsem ji nepustila samotnou na balkón, všechna okna měla pojistku, ale přeci jsem se nesmírně bála. A ještě pár let poté, co jsme se odtamtud odstěhovali do o něco většího, se mi sen opakoval….

daniela@kudlanka.cz