Už od svých 16ti let jsem hrával po nocích s různými orchestry a do vojny pak i s beatovou skupinou (samozřejmě k nevoli rodičů, protože jsem prý zanedbával školu...) Blbost, to jsem musel vědět já, ale chápal jsem jejich obavy. J V sobotu to byly plesy, v neděli pak tzv. čaje o páté. (Dříve narození to asi pamatují). Hrával jsem proto, že mě to jednak bavilo a jednak to také trošku sypalo. 

Kromě tanečního orchestru jsem hrál i s jednou hornickou dechovkou, samozřejmě v uniformách, s lirou na klopu, jejíž část osazenstva, včetně mne (kdo měl prostě čas), chodila i na případné pohřby. Něco ve stylu "Vesničky mé střediskové".

     Dechovka, populární to těleso jedné hornické pánve, účinkovala na všech velkých akcích. Prvomájovými průvody počínaje a promenádními koncerty v jednom lázeňském městě, v zahradní mušli, konče. Tam se zase hrály koncertní Fibichovky a la Poém, Vzpomínka na Zbiroh, Lehárovky a pod. taháky, které už ani neznám. Saxofon jsem vyměnil za klarinet a už se šlo. Jednou vám takhle jdeme v průvodu (musím podotknout, že tehdy jsem byl nejmladší a také krajní a dědkové mi říkali "mladej" ) a abych jim to náhodou nekazil, soustředil jsem se pouze na noty, přichycené na klarinetovém skřipci a nevnímal jsem okolí.

     Najednou zatáčka. Průvod odbočil, avšak já, hledíc stále do not, pokračoval jsem asi 5 metrů, pořád rovně za nosem. Dědkové se mohli uprskat smíchy. Kam se hrabal citron občasného vtipálka při koncertech. Než to dirigent zarazil, dohrával to snad jen bubeník a činely.

      A za ten povedený žert a že se dobře pobavili na můj účet, každý mi slíbil pivo. To mi pak po průvodu samozřejmě objednali a při zahradním koncertu mne stále sledovali, co to se mnou udělá. Protože jsem však foukal, asi jsem ten alkohol z těla postupně odsublimoval. Nebo odpařil? Střízlivý jsem nebyl, to ne, ale úplně ožralý také ne. Ovšem, v 16ti letech asi 16 piv... Kdyby mne viděla maminka…

    Z toho množství bych byl dnes mrtvej. :-)))

    Můj druhý trapas je z jiného soudku. Moc jsem se však rozmýšlel, zda to mám na sebe bonznout  v přítomnosti všech stálých i občasných čtenářek Kudlanky.cz. Ale protože jde o humor, který léčí i věřící, a navíc, vše je již dávno promlčené, zde je zkrácený příběh, oproštěný od všech, mládeži nepřístupných, detailů. Byl to trapas nad trapasy…

     Vše se odehrávalo před mnoha léty, v již jednou zmíněném dětském (tehdy pionýrském táboře). Nevím co to bylo, ale něco zajiskřilo mezi jednou paní a mnou a když už jsme si mysleli, že všichni spali, odebrali jsme se do odlehlého borového lesíka, který sousedil s pastvinami. Opatrně jsme přelezli elektrický ohradník, abychom se náhodou nezranili v rozkrocích nepříjemnými elektrickými výboji a ustlali jsme si na vyhlédnutém místě, o kterém jsme si mysleli, že je pro zamýšlený a utajovaný akt úplně ideální.

     Tma, borovice, mech, jen my dva hladoví. Mazlení…, líbání…, svlékání…, touha… – už už jsem se těšil („kolega“, ten úplně nejvíc), až se ocitnu v tom nádherném, vlhkém a příjemném teploučku, které přímo vybízelo k návštěvě. Najednou jsem strnul. Pravou nohou jsem prohrábl snad to největší, nejřidší a nejčerstvější kravské lejno, které kdy kráva stvořila….

     Nastalý trapas zaregistroval i můj „kolega“, který byl se mnou solidární a jak se i on se mnou náhle lekl, že je všechno to těšení ztraceno, zareagoval po svém.  „Co je?“ „Co se stalo?“ Musel jsem s pravdou ven. Následoval smích, sranda, komentáře na téma „co by kdyby“,  a konec radovánek. Hledání oblečení, opatrné oblékání a návrat do spícího tábora. (Já raději bez kalhot, abych je nemusel prát). Rovnou pod sprchu. To byl tedy den dééé. Nebo háááá?

Master

linkuj.cz vybrali.sme.sk