Abych zahnala tíseň, začala jsem si povídat sama se sebou. A jak si tak potichu medituju o tom, že nás tady určitě někdo přepadne, okrade, zabije či znásilní, ozval se šéf (který se možná taky trochu bál), s ujištěním, že mě už nikdo neznásilní.

      Stanuli jsme u dveří, které majitelé zastavárny otevřeli dvěma kopanci, a srdečně nás zvali dál k prohlídce kopírky. Když jsem ji uviděla, div jsem neomdlela. Rozměrům naší nové kancelářské pomocnice mohla konkurovat snad už jen mlátička. Rychle jsem odhadovala váhu – peníze, které za tu bednu chtěli, nebyly pro tuto chvíli tím nejpodstatnějším okamžikem. Na můj dotaz, kdo tu obludu odnese dolů, mě majitelé přehlídli jako krajinu, zadívali se někam hodně do daleka, úplně ignorovali mých 47 kilogramů a svorně, jako jeden muž, zařvali ,,No my nééé..“

      Seběhla jsem tedy na ulici, abych venku polapila někoho, kdo pomůže snést a naložit tu potvoru  do auta. Bez dlouhého rozmýšlení jsem oslovila prvního náhodného chodce, byl dobře živený, povoláním patrně horník, soudě podle černých linek pod očima. Mladík byl kupodivu ochotný, ubezpečil mě, že to zmákne levou zadní, a tvářil se, jakoby kopírky přenášel zcela běžně, často a rád. Vyběhli jsme společně do 4.patra a můj dobrovolník, když uviděl kopírku Canon  NP 270, pochopil svůj omyl. Došlo mu patrně, že obludnost, na kterou nevěřícně zíral, není mobilním telefonem.

     Ale zachoval se statečně. Popadl ji za jeden konec, já za druhý a za hlasitého skučení jsme sestupovali úzkým schodištěm. Šéf nám ulehčoval tu tíhu vydatnými pokyny, jako: Opatrně, nepoškodit, nepoškrábat, nenaklánět, neupustit a mnohými dalšími. Přestože  můj ochotný neznámý byl pěkný řízek, v druhém patře začal funět, v mezipatře se začal potit jako dveře od chléva a když už nám zbývalo poslední patro, zcela upřímně mě ten dobrotivý mladík začal posílat napřed do pekla, pak do pr…. A snad ještě i jinam.

     V okamžiku když jsem již chtěla zajásat, že máme vyhráno a že konec našich útrap je blízko, jen pár kroků a odložíme kopírku do auta, které jsme parkovali před domem, já že zapomenu na vulgární projev mého ochotného neznámého, srdečně poděkuji a že se zhroutím až doma – tak v tu chvíli můj muž skočil do auta a provinile zavolal:  “Policajti, ahoj, já blbě parkuju..“

     A teď jsem čekala, že můj dobrovolník (už velice neklidný) praští kopírkou, praští mě a půjde se opít. Dodnes nechápu, proč to neudělal. Jeho lítost nad vlastní ochotou byla však tak velká, že už i sobě nadával do debilů, blbců, idiotů, imbecilů a ještě mnoho dalších nemocí  svolal na svou i moji hlavu. Ale přitom – asi nevědomky – kráčel ještě cca 15 minut k autu o dvě ulice dál. Když jsme kopírku konečně nacpali do auta, zničený stěhovák heknul: „Paní, můžete si zapsat číslo mého telefonu?‘‘ a dodal: ,,To až příště zase pojedete do Ostravy, dejte vědět, já půjdu domů jinudy.“

Jaroslava Konečná

linkuj.cz vybrali.sme.sk