Proto většinou dávám za pravdu panu psychiatru Cimickému, který se domnívá, že lidé dneška se dělí z jeho pohledu jen na dvě kategorie. Na ty, kteří v blázinci již jsou a na ty, kteří  časem v blázinci stejně skončí. Je to pak úleva dočíst se, že podle průzkumu má každý druhý člověk v USA svého privátního lékaře – cvokaře. Jsou chvíle, kdy se i já vážně zabývám myšlenkou opatřit si „tuto osobu“. Naše babička například ze všech vynálezů uznala za hodnou obdivu pouze kalkulačku. Té se dlouho nemohla nabažit a dokázala násobit, dělit a odmocňovat dlouho do noci. Babička, jak je jejím zvykem, k nám přijíždí vždy zásadně neohlášena. Kašle na moje přání, aby mi alespoň předem zatelefonovala (když už si pan A.G. Bell dal tu práci a vynalezl r.1876 telefon). Podezírám ji, že je pro ni velké potěšení přepadnout nás v momentě, kdy musíme zůstat déle v práci, není nakoupeno, vyžehleno a už vůbec není navařeno. A pokoj, který obývají páni kluci, je snad ta nejhorší místnost v celém domě. V tom pokoji totiž babička obvykle přespává a kluci jí svou komůrku nadšeně zapůjčují, protože když je obsazena babičkou, radostně tráví podstatnou část noci mimo domov. Když se babička ujistí, že u nás opět nebude teplá večeře, že po večerech nedereme peří ani neloupeme fazole, usedne s námi k televizi a sem tam ďobne do sušenky. A skoro vždy ucedí skrze svoji zubní protézu „takový hnusný, lenivý svět“.

     Časem však i ona vzala na milost automatickou pračku; u myčky sice marně hledala alespoň malé kukátko, kterým by se mohla podívat, ,jak se to nádobí uvnitř pere a jestli se neroztříská při ždímání, a taky jí došlo, že dálkový televizní ovládač není její zamilovaná kalkulačka.

     V sobotu, kdy uklízíme domácnost, jsme babičce nasadili sluchátka na uši a zapnuli CD přehrávač s dechovkou. Potom jsme ještě zapnuli pračku, myčku, mikrovlnou troubu, vysavač, rádio a taky sekačku na trávu. Do té pracovité atmosféry najednou babička vykřikla: „Skončíte v blázinci – všichni!“ To ovšem netušila, že ji čeká bláznivá noc. Unavená z hluku moderní doby si večer šla lehnout do dětského pokoje. Po čase se jí  však zdálo, že někde něco pípá a když už skoro usínala, slyšela docela zřetelně i melodii. „Krucinál,co to tady ti kluci mají ?“  Nedobrovolně přerušila polospánek,svezla se na kolena a upřela svůj krátkozraký pohled pod postel. Zašmátrala opatrně v prostoru a ulevila si. “Mám tě, ty prevíte“, a pevně sevřela malou vřískající věc – mobil. “Já ti dám, ty syčáku jeden“, křikla na svítící displej a mačkala všechny čudlíky v naději, že tenhle vynález umlčí. Místo toho se jí však podařilo vyvolat poslední uložené číslo a z aparátu se ozvalo: „ Co blbneš, vole, víš kolik je hodin?“ 

     No, to bylo něco, co babička vůbec nečekala. „Já ti dám, ty pacholku, že ti není hanba, celou noc mě otravuješ a ještě sprostě mluvíš, ale počkej, že já ti dám pár facek, jenom až zjistím, co jsi zač!“ A v rozčilení zmáčkla tlačítko – konec hovoru. Když se už nic neozvalo, babička si oddechla: „Aspoň tu potvoru něčím přikryji, nebo se celou noc nevyspím“, ale jak chtěla mobil přenést, opět zmáčkla čudlík, mobil zapípal, že je připraven. A babička, jak se lekla, tak zaječela: „Tak ty nedáš pokoj staré bábě, ty jeden dacane, ty budeš pořád otravovat?“ A aby lépe slyšela, co ten darebák na druhém konci, přiložila si mobil k uchu. A opravdu slyšela: “Já se Vám divím, bábo, že si nedáte pokoj a pořád voláte. Doprčic, koho to napadlo půjčit vám mobil, volejte si klidně do rána, ale zkuste jiné číslo, ano? Tak čau."

     Po tak divoké noci seděla ráno babička nezvykle tiše. Jen - když tak nějak mimochodem zabloudila pohledem na misku  se snídaní svého vnuka, zeptala se:  „Co to jíš, synku?“ „To je makrobiologická potrava, babi.“ „No, to je zrní a ne potrava.“ „Tomu, babi, nerozumíš,“ dorazil vnuk babičku, která se odplížila do pokojíku, aby vyhrabala mobil zpod polštářů, zmáčkla tlačítko a čekala na hlas na druhém konci. A my jsme byli svědky nezapomenutelného rozhovoru.

Babička: „ Haló, je tam blázinec?“ Hlas: ,,Nó, máme tady pěkný blázinec, co byste potřebovala?“ Babička: ,,Přijeďte k nám, tady se všichni zbláznili.“ Hlas: ,,Aha, a co dělají?“ Babička: ,,Už žerou zrní.“ Hlas:  ,,A  pokousali někoho z lidí?“ Babička: ,,To zatím ne.“ Hlas:,,Tak to nebude vážné, my máme totiž až po střechu narváno, a víte co, už mi fakt nevolejte a hoďte všechny ty mobily třeba do studny.“

     Babička, zmatená jako lesní včela podala vnukovi mobil se slovy: „V blázinci  prý mají obsazeno, ale říkali, že mám všechny ty debily hodit do studny. Tu máš, schovej si tu mluvící kalkulačku.“ A k nám pronesla nevzrušeně další svoji pravdu: „No,to jste dopadli, ani v blázinci vás nechtějí.“

Jaroslava Konečná

linkuj.cz vybrali.sme.sk