Jsem v prekérní situaci, scházím se s oběma a podvádím tím i sebe. Cítím bolest, výčitky a nepochopení. Mého přítele mám moc ráda, vážím si ho, dnes už mu i 100% věřím a vím, že on by pro mne zabil. Zažili jsme spolu tolik věcí, změnili se, prožili kus života... Na druhé straně mě však ovládá vášeň, zamilovanost a erotika ve vztahu k onomu druhému muži. Na toho musím myslet, on mi chybí... Asi se rozejdu s přítelem, ale pak budu sama. Když s ním zůstanu, budu mu přeci ubližovat... A vlastně, Kudlanko,já si nejsem jistá, koho vlastně DOOPRAVDY miluju... Mám poslechnout srdce, mozek, sex, vášeň?? Mám takovej strach a tolik to bolí. Můj přítel mě tolik miluje a já možná jeho, vlastně určitě... Jako člověka, přítele, partnera a důvěrníka.. .Ale ten druhej... Toho miluju vášnivě, nádherně,okouzleně... Ach jóoo... Nedokážu si představit život ani bez jednoho... K tomu se na mě přítel pořád zlobí... Když pomyslím, že ho ztratím, hrozně to bolí!!

     Víš co je nejhorší? Že ať udělám cokoli! bude to špatně. Mám v sobě takovej strach a stres a bolest... Proč? Vůbec si nevěřim a jsem na nich asi hodně závislá, hlavně na příteli. Jenže – co ta druhá láska? Je pravá? A i kdyby jo?!? On má čtyři děti,  Kudlanko, teda Dano... (A víš co? Jeho přítelkyně se jmenuje také Dana, ironie)...  A dokázal by je vůbec opustit?  Dokázala bych si to vzít na svědomí? A on už žádné nechce a já samozřejmě ano... Mám  přemýšlet, s kým budu mít lepší život? Nebo koho víc miluju? Nebo – koho miluju správně?!? Nikdy jsem nevěděla, že láska muže být tak složitá!! Buď miluješ nebo ne... Ale ono to tak není... Víš, už pár let jsem taková smutná, podivně smutná... Snažím se to změnit,  jenže teď se to nedá ovládat a já jen pláču a pláču!!! Sama.

Většinou radíš ženskejm opak, jejich mužové se nemůžou rozhodnout mezi láskou k milence a k manželce. Já to mám něco podobnýho, jen nejsem vdaná... Ale mám takovej pocit, že ani s jednim z nich bych nechtěla žít CELEJ život... Připadám si vlastně staromladá, když řešim takovýhle otázky...ale teď se musim rozhodnout.

     Buď být s přítelem a vzdát se své teprve druhé krásné zamilované lásky... Nebo být sama (bez přítele) a jednou za čas se spokojit s úlohou "milenky"... a vzdát se své první lásky :o((((( Je to se mnou zle,  Kudlanko (promiň, že to tak říkám, ale přijde mi to přirozenější, než říkat ti jménem, když tě vlastně neznám J) bolí to z obou stran...

     A to ještě oba dva jsou problémový "týpci"..  Jenže já taky. Utekla jsem před pár lety z domova a pak za to krutě zaplatila, ale hlavně ŠÍLENĚ litovala. Už to ale nešlo vrátit zpět! A toho se bojím nejvíc, že zase udělám něco, co už nejde vrátit...

     Možná se už stalo.... Příteli jsem řekla pravdu. Zlobí se, ale odpustí mi. Jen potřebuje vědět, jestli on nebo ten druhý. A já nevím, co mám dělat... Nečekám od tebe zázračný rozhodnutí, ale snad mi trochu pomůže názor cizí objektivní holky. Mí známí mě odsuzují nebo se přikláněj k jim bližší osobě.  

Víš Kudlanko, já bych nechtěla už nikdy ničeho litovat tolik, jako když sem neskutečně ublížila svým rodičům. Nechci už udělat tak velkou chybu. Ale možná jsem ji už udělala, viď? Když jsem vůbec začala pokukovat po tom druhým... a nechala to zajít tak daleko... Jenže – už v tom jedu!

     Tak se nezlob, ale měla sem hroznej pocit a potřebovala se vypovídat. Děkuju za všechno, snad máš pravdu a bude zase dobře...Achjóóó.... Poraď mi, prosím. Předem děkuju, s odpovědí nemusíš chvátat, jen... Ahoj Isabel

ODPOVĚĎ:

Ahoj Isabelko, chtěla jsem nejprve ti poslat odpověď mejlem, protože moje následující, dost neortodoxní slova, jsem si ani na Kudlu netroufala dát. Ale – mí čtenáři už mě znají :-).  Nemyslím, že je situace neřešitelná, jsi ještě taaaak mladá... Ještě můžeš vyrobit tolik hovadin :-))) Začnu od konce – tedy tvými rodiči: nikdy není pozdě, abys jim řekla – mami, tati, byla jsem blbá, je mi to moc líto, já vím, nezlobte se na mě už... Hele, určitě všechno dopadne dobře, protože rodiče jsou od toho, aby svým dětem odpouštěli, aby jim neustále pomáhali (pochopitelně v rámci svých možností). Sama jednou budeš taková. A věř mi, že ti bude zase fajn. Jen si musíš uvědomit, že oni jsou starší, a že tedy musíš stopro přijít ty...
     A teď k těm tvejm láskám: obě stojej za bačkoru. Jeden je hodnej, s druhým je bezva sex. Ale – jak to tak vidím, ani jeden není pro život.
Takže moje rada je: schrasti si jiný bydlení – to ze všeho nejdřív. Nemusíš přeci už od jednadvaceti být přivázaná někde u škopku :-))). Pokud bys se nemohla vrátit domů, není problém bydlet s nějakou jinou dívkou, to je už dost běžný. I když tu první variantu bych preferovala... No, a pak tomu, se kterým tč. žiješ, řekni, že "bylo to hezký, bylo toho dost". Uvědom si totiž, že když jsi schopná mu zahnout, tak ta láska už je na odchodu. Jak říkám, nemá cenu se do něčeho podobného – v jedenadvaceti!!! – nutit. Jo, kdyby ti bylo o dvacet, třicet víc... Bude asi nešťastnej, s tím holt musíš počítat, ale později by to mohlo být všechno ještě horší. Buď ráda, že nemáš dítě. A pokud se jedná o toho druhého: jo, sex je nádherná věc, a docela bych ti doporučovala tuhle "známost" ještě nerušit, ale nechat jen v čistě zájmových mezích. A dát si za úkol se postupně odmilovat :-).

     Uvědom si totiž, že když tohle dělá mamince svých čtyř dětí, bude to dělat každé. Však se taky říká: "Čím hrnec navře, tím taky smrdí." Taky musíš vzít za bernou minci, že on už právem další děti mít nechce, vždyť tyhle, které spolupřivedl na svět, budou vyžadovat od tatínka nejen hodně lásky, ale i hodně finančních prostředků; než se samy postavějí na vlastní nohy! Vzhledem k tomu, že ty máš právo mít – pokud budeš schopná, zdravá – vlastní děti, měla bys jim najít tatínka, který by se jim od samého začátku mohl věnovat cele... A ne jen "jednou pětinou". Ještě jedno – jen se, proboha, neupínej teď k nějakýmu svátkování - jako že budou vánoce, pak silvestr, nechci být sama... To bys "okecávala" sama sebe – svátky jsou vždy stejné dny jako jiné... Vyřeš situaci co nejdříve...

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk