Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" /> ... majitel největší stěhovací firmy, známého krejčovského salónu, továrník atd. Nová doba jim dala nové uplatnění – vítězná komunistická strana převzala jejich majetky a dostali "umístěnku" do odpovídajícího zaměstnání :-))). Pamatuji na partu, která u nás zametala ulice – vynikající právníci, filozofové..  Maminka se u nich občas zastavila a povídali jsme si s nimi. Teprve později, jako starší, jsem si uvědomila tehdejší absurdity:  „Dobrý den, pane profesore, copak máte dnes k svačině?“ „Báječnou tlačenku, nechcete kousek, pane inženýre?“ Docela v tom nalézali jisté půvaby – nikdy si zajisté neuměli představit, že ke stáru budou sedět na ulici na obrubníku a jíst z papíru... Naštěstí si měli co povídat a tak snad svá poslední léta nějak přežili. Maminka mého prvního ctitele byla známou advokátkou, v té době však deratizátorkou. Ano, advokátská buržoazní krysa byla poslána do kanálu hubit krysy živé... Tohle vše jsem však v dětských letech nevnímala, naopak jsem si užívala krásného dětství. Neměli jsme televizi, jen každou neděli po obědě byla v rozhlase hezká pohádka. Ještě před tím mi máma pouštěla z gramofonu klasickou hudbu a vyprávěla, co v hudbě mám slyšet, o čem je.. Milovala jsem Pastorální od Beethovena –díky onomu pasáčkovi, kterého jsem z mámina kouzelného vyprávění dobře znala... Nenásilnou formou jsem se naučila velice brzy milovat vážnou hudbu. Vlastně – mně na ní nepřipadalo nic vážného, díky probuzené fantazii to byl vždy zhudebněný děj.

Do letenského parku jsme chodívaly velice často – někdy jen my dvě s maminkou, o nedělích i s tátou. Moje první dobrodružné zážitky se vážou k nádhernému novorenesančnímu kolotoči, který stojí v blízkosti letenského zámečku. Jednak jsem nesmírně ráda – stejně jako všechny okolní děti –  jezdila na nádherných „jako živých“ koních (byli ve skutečné velikosti, potažení opravdovou koňskou kůží, s pravými sedly), dívala se na majestátní rytíře v brnění, kteří byli ve středu kruhu a poslouchala cinkavé melodie, které vyhrával velký orchestrion. Jistou dobu jezdívala po tamějších širokých cestách parkem ještě malá bryčka, kterou táhl koník „Áša“. V bryčce seděly nejméně čtyři děti, páté se hrdě vezlo na Ášových zádech. Ještě dnes si pamatuji ty krásné projížďky..

Pak, poznenáhlu, začal park pustnout. Hlídači zmizeli, a my, už o něco starší, jsme se pak vesele proháněli dříve zakázanými loukami a stráněmi. Později jsem na jedné lavičce – a věřím že i mnoho mých vrstevnic a vrstevníků – dostala svou první pusu. J Tam jsem pak vozila v kočárku i svou prvorozenou; Lenka si tam vyzkoušela své první kroky i pády, první pískoviště... Kolotoč zažila i ona, zbožňovala koníčky. Ti byli sice už o pěkných pár let starší a poněkud opelichanější, nohy už měli dole obalené červenou koženkou (nejspíš byla kůže tak prožraná červotočem, že se rozpadala), ale stále uchváceným dětičkám sloužili.

Pavilon kolotoče na svém místě stojí sto deset let  – a v roce svého stého výročí, v r. 1994, byl však vykraden – zmizel nádherný historický orchestrion... Kde asi zní teď jeho písničky? Je mi smutno z jeho osudu – prvních cca 60 let byl v perfektním stavu, dalších dvacet přežíval a nyní, když máme „svobodu podnikání“...

linkuj.cz vybrali.sme.sk