Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Mám strach, co na mě čeká na konci – sám v New Yorku a navíc musím vjet přímo do města, ve kterém jsem byl jen jednou a to ještě omylem, když mi tehdy Franta vysvětloval, že se mi to v žádném případě nesmí stát. Slyšel jsem už dřív řidiče vyprávět o tom, jak v New Yorku přežít. Hlavní místo, kam se vozí zelenina, je Hans Point Market (snad je to jméno správně, měl jsem štěstí a nikdy jsem tam nebyl). Přijet se tam musí až po půlnoci, protože do té doby není kde zaparkovat. Slyšel jsem vyprávět, jak zastavil řidič na červenou a viděl v zrcadlech, jak přiběhl jeden s velikými kleštěmi na uštípnutí zámku, pak viděl jak se otevřely vrata traileru, přijely dva vysokozdvižné vozíky a než mu padla zase zelená, měl o dvě palety jahod míň. Byl chytrý, nevylezl. Mrtví svědci nemluví. Zdeněk mi dával takové a podobné pokyny, jako že nesmím v žádném případě zastavit ani když se mi před trak pohrne žena s kočárkem. Neboj se, říkal, dítě v něm stejně není. Když zastavíš, zabijou tě a ukradnou náklad i s trakem. To bylo fakt hodně povzbuzující.
Další den 40 mil do Iowy, ta měří 300 mil a jsme na hranici do Illinois, kde je konec s 65 mílovou rychlostí (105), už jen nudných 55 (88). Illinois měří asi 150 mil, potom přijde Indiana,asi 180 mil a Ohio. Tady už jsme v území turnpike, dálnic kde se platí mýto. Celá Indiana a Ohio se musí platit, ale že by byla silnice o něco lepší, to tedy není. Jediná pozoruhodnost je, že je to placka k uzoufání, ani křoví, natož stromy. Tak jak je náš západ divoký a půda neobdělaná,  tak zase tady jsou kolem pole a pole. Jedeme Ohiem a už je tma. Zdeněk jede první, už si ani moc nepovídáme, jsme unavení a chce se nám spát. Předjíždí nás trak a já najednou vidím, jak se Zdeněk pomaličku stáčí doleva a vytlačuje toho druhého na kraj. Zařval jsem do mikrofonu:"DOPRAVA!", a viděl jsem jak sebou škubnul. Pak už se ozvalo: "Dík, já už spal, musíme brzo někde zastavit". Máme za sebou asi 780 mil (1250km), kvůli nižší rychlosti to jde pomalu a my doháníme, co jsme prolajdačili v Nevadě a v Utahu. Zdeněk na mně promluvil přesně v okamžiku, kdy jsem si pokládal hlavu na okno, protože "teď je to kousek rovně a tak si můžu zdřímnout".
Ještě 10 mil a je tu rest area číslo 7 a hlavně parkoviště. Už mi nevadí, že za mnou na traileru řve motor chlazení. Nevadí mi, že mi do okna svítí světlo na parkovišti, chci spát, jen spát. V noci jsem se několikrát vzbudil hrůzou, že spím za jízdy. Předním oknem jsem viděl na dálnici, od které mně odděloval jen pruh trávy. Viděl jsem koncová světla těch, co projížděli kolem, slyšel řvát motor, takže asi jedu... Jo jo..
Ráno jsme vyskočili jako křepelky, no křepelky, spíš kachny. Do místní restaurace na snídani, ta musí být pořádná, během dne není na takové blbosti, jako je jídlo čas. Čtvrtý den cesty, do New Yorku asi 620 mil (1000 km), večer tam budu, v noci vykládám. Při snídani jsem do velkoobchodu, kam jedu, zavolal: ohlásit se a požádal je o "directions", to je Američany oblíbený, mnou dodnes nenáviděný termín pro popis cesty.

linkuj.cz vybrali.sme.sk