Číšník s obrovskýma nosníma dírama a hlavou téměř vyvrácenou dozadu mi nalil kafe, já si šla opíct pár toustů, nandala si vejce, obloukem se vyhnula párečkům, co chutnaj jak nepovedená jitrnice, načepovala si pomerančovou šťávu a pak už jen vychutnávala ten božskej klid u snídaně, jakej pak dlooouuuhooo nezažiju...

     Pak poslední procházka po Victoria Street a zjištění, že mám tlustý lejtka, pročež nemůžu mít jezdecký holínky z nádherný hnědý kůže, leda jako kotníčkový a to neni ono. A jízda vlakem na letiště a osudnej nákup v Duty Free shopu: Parfémy, travel kity s mejkapama a líčidlama, čokoládky Cadburry, jamajskej rum hnědej i spicy... a ještě tělový mlíko Hermés, který bozi vědí, proč u nás nemaj... a už u mě stojí černoška, drží mě za ruku a nutí mi parfém Marc Jakobs a mele a mele a mele a drrrrn drrrn drrrn drrrrrrrrrrrrrrrrrrrn, až se mi točí hlava, ale odmítám, a z těch vůní, smíšenejch s jejim pižmem, se mi normálně zvedne žaludek, leč poblít černošskou prodavačku by bylo politicky nekorektní, tudíž utíkám zaplatit a pak na WC hodit kosu, zatímco na ceduli bliká červenej nápis GATE IS CLOSING.

     Dobíhám k poslední kontrole před gejtem, přede mnou asi sto tureckejch spoluobčanů, já volám, ať mě pustěj, oni se otáčejí zády a já bezmocně funim.... z druhý strany přibíhá letuška British Airways a řve na mě "Where are you, lady, gate is closing and your luggage is coming back..." a já se prodírám mezi Turkama ke kontrole, v uších mí zní garbageovskej hit "Run, run, baby, run" a utíkám do letadla. Civí na mě cca 60 párů očí s pekelně nas*anym výrazem, takže se mi dělá ještě víc zle a asi tak vypadám, páč steward se mě účastně ptá, jestli nemám problémy se srdcem, já vrtim hlavou a tenkym třaslavym hláskem prosím jen o vodu, kterou piju malilinkatejma douškama jak nemocnej kanárek.    

     Kolegyně Přesná se mě ptá "Jari, co se stalo, vypadáš hrozně" a mně dochází, že na páse u tý poslední kontroly zůstala obrovská bílá taška s vánočníma dárkama z free shopu se zbožim za 160 liber, což způsobí, že musím volit: buď vypadnu z letadla, najdu tašku a budu hledat náhradní spoj, nebo tu zůstanu, rodině a přátelům budu o Vánocích vyprávět, co všechno jsem jim koupila a zapomněla to na Heathrow. Tato Sophiina volba způsobuje, že se rozklepu a steward mě hladí po rameni a praví: "Kapitán se ptá, madam, jestli můžeme letět, zda jste v pořádku..." a mně to celý připadá tak absurdní, že se mi chce vyskočit na sedadlo, zatočit nad hlavou pomyslným lasem a zařvat: "Let´s gooooooooooooooooooooooooo," ale neudělám to, páč nasraní spolupasažéři by mě zřejmě zlynčovali, takže sklopím řasy a šeptnu "I feel much better so I think...that we can go home" a letíme. O 40 minut později, nežli jsme měli.

Celej let mám schovanej obličej v roláku a trpim, otrne mi až nad Prahou, kde nemůžeme přistát, páč je mlha, takže se otáčim k Přesné a říkám něco v tom smyslu, že kdybych nezdržela letadlo, mohli jsme se třeba v mlze srazit s jinym letadlem a skončit mrtví, takže jsem vlastně zachránila životy lidí v letadle, za což mi mi mohl každej z pasažérů dát pitomý dvě libry, čimž by se mi vrátily náklady na dárky... Přesná se na mě dívá dlouhym vyčítavym pohledem a já ztichnu a zatáhnu hlavu zpátky do roláčku. A o hoďku a půl později nežli jsme měli, přistáváme slavnostně na Ruzyni a za hodinku jsem doma, u kafe, přijíždí March a já vesele vyprávim historky z cest a matka praví: "S tebou bych nikdy nikam nejela, natož neletěla" – a já se ptám proč, když je se mnou přece prča, ne?

Roseanne

linkuj.cz vybrali.sme.sk