Sedli jsme do auta, krysařík se postavil na kapitánský můstek (zadní packy na paniččině klíně, přední na palubce) a vyrazili jsme. Dost dlouhou dobu byl krysařík veselý, neboť se stále ještě dalo věřit tomu, že jedeme na nákup do Plusu. Jenomže pak jsme zahnuli doprava a to mohlo znamenat pouze dvě věci: koupaliště nebo zvěrolékař (pominu-li Městské divadlo a krematorium). Krysařík se mohl sice zamyslet nad tím, jestli hůř snáší veterinu nebo koupání, ale neměl na to čas. Právě se totiž pokoušel v zadní části auta schovat do popelníku. Aby se krysařík nacpal do popelníku, na to je třeba více popelníků nebo méně podkožního tuku. Byl tedy lehce nalezen, vytažen a odejit do čekárny.
     My, lidé, známe pojem genius loci, duch místa, něco, co na vás sedne a vy ucítíte ty stovky a tisíce osudů, radostí a bolestí, které se nashromáždily jako ve špárkase. Pražský hrad, Karlštejn, mučírny, restaurace Hrázka... Mají-li podobná místa psi, pak mezi ně zcela určitě patří veterina.
     Byli jsme pátí. Krysařík se na ostatní spolutrpitele jen podíval a už byl zase na odchodu. Hned vedle dveří do ordinace seděla paní středního věku a mírným, skoro až mazlivým hlasem se pokoušela poněkud nervózního kokra přesvědčit, že to vše kolem se děje pro jeho dobro. Kokr jí upřímně hleděl do očí a zcela evidentně si o ní myslel něco hodně sprostého. Vedle nich čekal asi patnáctiletý kluk s přibližně stejně starým jezevčíkem na klíně. Tlamička jezevce byla zcela bílá a zcela zaručeně mohl mít jakoukoliv nemoc včetně rigor mortis.
     To naproti se nacházející vlčák byl ve výborné kondici. Ležel ve vodítku na zemi a nohama pádloval jako želva. Netřeba dodávat, že směrem k východu. Leč jeho pán byl také ve výborné kondici, takže vlčák pádloval na místě. Čtvrtým trpitelem v čekárně byl buldoček s "límcem" kolem krku ( nevím jak to nazvat jinak, vypadá to jako trychtýř a kouká z toho jen nešťastná hlava), který vypadal dokonale rezignovaně. Konec konců, límec už má, takže nezbývá mnoho způsobů, jak ho více ponížit.
     A do toho všeho přibyl dokonale zdravý krysařík, rozhodnutý zmizet za jakoukoliv cenu. Rychle pochopil, že jídlo se tady podávat nebude, takže je načase změnit lokál. Leč obojek kolem krku a připnuté vodítko jako vždy vyhrálo. Posadili jsme se. Čekali jsme 40 minut. Ale co je to čtyřicet minut proti stáří Vesmíru. Vždyť krysařík za tu dobu stačil podniknout pouze:

25 pokusů o útěk
2 pokusy porvat se s plazícím se vlčákem
1 pokus znásilnit buldočka

      Vlčák se bránil, buldočkovi to bylo srdečně fuk. Taktéž krysařík sežral čtyři piškoty, kterými ho korumpovala manželka, naivně věříc, že se ta hyperaktivní myš alespoň na chvíli uklidní. Tak tedy po necelé třičtvrtě hodiny jsme vstoupili do ordinace. Krysaříkovo úsilí vysublimovat, dosáhlo vrcholu. Zvlášť poté, co jsem ho postavil na stůl. Krysařík spustil nářek, což v čekárně muselo znít, jako by ho pitvali bez umrtvení. Přiznám se, že nemám rád injekce. A to ani ty, co se vrážejí do cizího těla. Byl jsem poučen jak zmítajícího se krysaříka zpacifikovat; přimáčknout paží k tělu tak, aby hlava byla vzadu.
      No – krysařík naříkal! Panička mu sice do tlamičky vrazila piškot, ale skučel dál, s piškotem mezi zuby. Tak se do svého výkonu položil, že jsem ho po chvíli musel upozornit, že injekce je dávno píchnuta a pan doktor už sedí u počítače. Krysařík okamžitě přestal naříkat a jal se trestat piškot. "Postavte ho na váhu," řekl doktor. Krysařík si svou chvíli hrůzy už zažil, teď přišla ta naše. Vysublimovat se nyní pokoušela manželka. " Tři kila deset, můžu to tak nechat?" pokoušel jsem se o nejapný vtip. " Měl by mít tak dvě kila, maximálně dvě a půl," řekl místo srdečného smíchu. " On je nestandardní," řekla manželka v liché naději, že to má nějaký význam. " To vidím. Hlavně v břišní oblasti," uchechtnul se lékař, " doufám že mu nedáváte nic tučnýho nebo sladkýho, třeba z kynutýho těsta..." " Ne," odpověděla manželka. Já jsem mlčel, neboť se při lhaní červenám. " ... nebo čokoládu?" zvedl obočí lékař. Nevypadal, že nám věří.  " Opravdu ne, pane doktore."
      Pokud si já pamatuju, tak čokoládu měl krysařík naposledy ráno po snídani. Když jsme konečně vypadli, tak jsem si nebyl jistý, kdo je raději venku – jestli my, nebo krysařík. Ale ještě než jsme vyrazili k autu, zvedl krysařík nohu a napsal na roh veteriny: " Píchaj tady do zadku a eště vám vyčtou kus žvance!"
      Krysaříkův příspěvek k místnímu geniu loci….

Jón Kixx

linkuj.cz vybrali.sme.sk