„Taková malá kudlička,“ uchechtl se a otevřel nožík. Přejel prstem po ostří nože. Lesklá ocel se zařízla do kůže. Z ranky vytryskla kapka krve. Překvapeně se na prst zadíval. „Nikdy jsem neřekla, že je tupý,“ poznamenala žena. „Sbratříme se,“ řekl on a provokativně nastrčil nůž před její oči. „Blázne,“ řekla jen a usmála se. Upřeně se jí zadíval do očí. Cítila žár. Žádost. Tajemno.

     Vzala něžně jeho ruku a olízla jeho krev. „To nestačí,“ zavrtěl hlavou. „Chci, abychom se sbratřili po indiánsku. Tvoje krev se smísí s mou krví. Ty budeš já a já budu ty.“ Lekla se. To je přece blázen, snad by mě nechtěl řezat? „Nebude to bolet, a kdyby přece, miluješ mě snad dost na to, abys to kvůli mně udělala?“ Chce moji krev jako důkaz mé lásky? To bych snad mohla vydržet. Miluju ho nade vše, udělám pro něj všechno. „Dobře. Vem si moji krev. Dám ti, co jen budeš chtít.“ „Co budu chtít?“ „Ano, vždyť víš, že tě miluju.“ „Dobrá tedy.“

     Vzal ji za ruku a lehce přejel ostřím bříško prstu. Zabolelo to víc, než čekala. Sykla a ucukla rukou zpět. Krev odkapávala do čerstvě povlečených peřin. Nepůjde to vyprat, jestli to zaschne, napadlo ji. Chytil její ruku a přiložil jeho pořezaný ukazováček na její. „Tak a nyní jsi mi dala svou krev a já tobě tu moji. Jsi má sestra a já tvůj bratr.“ V očích se mu zablýsklo.

Dost už toho divadýlka, pomyslela si. Je čas přejít na věc. Udělat to, co původně zamýšleli.

„Pomiluj mne,“ přikázala mu a dlouze ho políbila.

     Ucukl. Odtáhl se od ní. „Nemůžu. Sbratřili jsme se. Jsem teď tvůj bratr a ty moje sestra. Byl by to incest.“ „Tak by to byl incest. No a co? Chci tě.“ „Jsi zvrhlá.“ „Jsem, když to tak říkáš. Teď se chci milovat.“ „Ne, ještě ne. Líbí se mi tvůj postoj. Líbí se mi tvá zvrhlost,“ zachraptěl. Pohled mu potemněl a dech se mu výrazně zrychlil. „Ale ještě je to málo zvrhlé. Chci víc. Chci divočejší důkaz tvé lásky.“ „Udělám pro tebe všechno,“ zašeptala omámeně. 

Natáhl před sebe ruku a ukazováčkem jí přejel hrdlo. „Všechno? Skutečně všechno?“

„Ano,“ řekla ano tónem, jakým se odpovídá při svatebním obřadu. Hlas jí zazněl cize a chraptivě, ale ona v tom ano viděla veškeré odevzdání, všechnu oddanost a lásku.

     „Dobrá, chci tě. Chci tvou krev. Chci tvé všechno,“ vydechl a zvrátil ji do lůžka. „Už jsem ti přece dala svou krev. To snad stačilo.“ „Ne, nestačilo. To byla jen kapka.“ Bleskla pohledem po stopách na peřině. Těch kapek tam bylo několik, ne jen jedna. Ale on za to přece stojí. Koupí si pak nové a hezčí povlečení. „Ano, lásko. Jsem jen tvoje. Vezmi si všechno, co chceš.“

     Když odcházel, všiml si, že na nočním stolku stále leží ten nůž. Vrátil se, otřel ho o polštář a zamyšleně ho zastrčil do kapsy. Podíval se do postele. Ležela tam. Vypadala krásně, pomilovaná, rozcuchaná, jako by spala. Škoda jen, že to povlečení bylo od krve. Vzpomínal si na to, jak ho spolu kupovali. Už tenkrát jí říkal, že má vzít to hnědočervené. Všechna její krev by na něm nebyla vůbec vidět. I když, takhle to vypadá jako batika. Měla tolik krve a všechnu mu ji dala!

     Věděl, proč ji miluje…

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk