Přišly. Byly tady. Hmatatelné, studící slzami a vzpomínkami. Smutničky. „Luna se blíží, až se tají dech, tajemství odhalí, její stříbro ti ulpí na křídlech, zvony zní do dáli.“

     Ne, zvony nezněly, ani mé slzy nestékaly na pentagram, kdepak. Jen tiše cinkaly o dno duše jak skleněné střípky o kamennou dlažbu. Nevěděla jsem, jak se cítí duše bez těla, jak zpíval hlas ve sluchátkách, ale zato jsem spolehlivě věděla, co to je tělo bez duše. Nastavovala jsem tvář posledním paprskům říjnového slunce a pozorovala mraky, jak rychle plavou po obloze a mění tvary a mizí v nenávratnu.

     Další písnička mi připomněla, že „vrátit čas, to na tom světě nejde.“ Malý, ale pravdivý verš, který mě zavčas vrátil do reality. Tak pravdivý, ale v některých chvílích tak beznadějný.

     Člověk hledající cestu nachází zcela nečekaně v pravou chvíli rady. Náznaky, slova, obrázky, situace, které ho nasměrují tou správnou cestou, posunou dál, ukážou řešení. Stačí jen chtít vidět, chtít jít dál, chtít slyšet radu. Čas smutniček přišel, ale rok od roku je snazší, vzdálenější, tlumenější. Rány bolí méně, slzy už tolik netečou, srdce se chvěje slaběji, dušička smutní kratší dobu. Čas, nesmlouvavý dráb, práskající bičem, náš žene dál a dál, kupředu a při zpětném ohlédnutí je z něj milosrdný lékař. Nedá sice na bolest zapomenout, ale otupí její hrany, ztupí ostří nože, na který denně došlapujeme jako malá mořská víla a zvykáme si na něj.      Většina z nás si v duši taky čas od času hýčká své smutničky. Bolestné vzpomínky na nějakou tu neveselou chvilku, na smutek, zklamání, na smrt milované osoby. Na konec nadějí a počátek beznaděje. na dobu, kdy člověk jedná jako stroj a v sobě má prázdno. Na chvíle, kdy chtěl vrátit čas, udělat něco znovu a jinak, být a nebýt. Ale to nejde. „… vrátit tak čas, to na tom světě nejde…“ Smutničky přejdou a nad hlavou zase začneme cítit sluníčko. Čas jde dál, bere vše a nechává za sebou. Tak jako voda odnáší všechno sebou, odplaví pryč vše, co do ní spadne a pokračuje dál a dál. Maličký plamínek za smutničkami zůstane hořet někde uvnitř srdce, které přesto nepřestane bít. Dál bude odťukávat život ve stejném rytmu, ťuk – ťuk – ťuk, dál bude bít jako o překot a požene krev do všech kousků těla, aby žilo a dýchalo a mohlo jít vstříc novému.

     „Tolik, tolik hvězd, máš nad sebou, je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou…“ Musím jít dál, zapomenout na smutky, které vězí ve vzpomínkách, hluboko v duši, straší v hlavě a myslet jen na to pěkné, příjemné a krásné, co mě čeká, cestička, po které jsem vyšla, udělala pár kroků dopředu a mrká na mne jako pozvánka do ráje. Smutničky odkládám do šuplíku s označením „Věci minulé“ a zamykám ho na deset západů.

     Pod planou jabloní, v trávě ještě smáčené ranní rosou, se na mě tady, na kraji lesa, směje jablíčko. Tak, a už je moje. Sebrala jsem mu duši a zachytila ji do milionů pixelů, které si odnesu sebou.

     Červené jablíčko v trávě jako tečka za minulostí a zároveň jako výstřel ze startovní pistole k běhu na další trať.

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk