o dobre kralovne.Tak takove stesti mi s ditkem nemeli.Bylo to jen stale o tom samem.Dite vyrusuje,nesoustredi se na vyuku, domluvte mu atd.Oponovala jsem, ze ja nejsem pedagog,abych ho zvladala ve skole,ze od toho jsou tam oni,aby dite zaujali natolik,ze rusit nebude atd.Jinak ze ukoly dela, uci se celkem normalne, takze kde je probuh, zase problem? Proste stale dokolecka a hlavne, nic navic!Loni na podzim jsem absolvovala posledni rodicak pred maturitou a mela jsem chut to jit zapit. Spadl mi jeden velky kamen ze srdce, nebot z velke vetsiny te spousty tridnich schuzek to byla bohuzel jen velka ztrata casu zucastnenych.

Po přečtení Vašeho článku mi nedalo, abych nezareagovala, a alespoň takto poděkovala úžasným paním učitelkám, které měli s mým starším dítkem neskutečnou trpělivost. Má holčina, toho času studentka druhého ročníku gymnázia, je totiž velice temperamentní. No, a právě díky paní učitelkám jsem já i ona celou školu prožila v pohodě. Třídní schůzky probíhaly alespoň u mne jinak než je asi běžné. Já tam šla téměř se strachem, protože jsem tušila, co mne může čekat. A tam mne paní učitelka uklidnila, že sice dcera opravdu příšerně drápe, ale to koneckonců i doktoři, takže proč se s tím stresuji. Ona že to přečte a já snad taky, a třeba se to časem spraví. A že je živá? No tak to je výzva pro ni jako učitelku, aby ji více zaměstnala. Já si připadala jako v jiném světě. A když byl víkend nebo jsem měla dítko nemocné, spustily se jí krokodýlí slzy, že chce do školy. To jsem si říkala, zda není nějaké divná. Po několika větách s ostatními rodiči jsem zjistila, že nikoli. To mají jen skvělou učitelku. I u ostatních dětí byla totiž reakce obdobná. Měli ji až do páté třídy a byla vlastně jejich druhou mámou. Vzpomínám se na besídky, které každoročně k různým příležitostem pořádali, bylo to kouzelné. Nikoho nenutila, že tam musí vystupovat. Měli společný program a pak individuální těch, kteří chtěli. Zpočátku vystupovali jen Ti nejodvážnější. Ale zaseté semínko sílilo a v páté třídě se paní učitelce podařilo najít v každém dítěti jeho silnou stránku a také vybudovat sebevědomí natolik, že se chtělo před ostatními ukázat. Bylo nádherné pozorovat, jak její práce "roste". Podobné štěstí měla dcera i po příchodu na vyšší stupeň školy. I tam měla třídní paní učitelku, která dělala pro svou třídu mnohem více, než ukládají osnovy. Včetně týdenního matematického soustředění na nějaké rekreační chatě v horách s organizovanými výlety nebo třeba letním víkendovým pozorováním "perseidů" ( padajících hvězd). Na závěr školního roku zorganizovala se svou třídou pro rodiče "orienťák", kde jsme na různých stanovištích ověřovali své znalosti a děti nás hodnotily. Zažily jsme spoustu legrace a na závěr si opekli buřta. Bylo to moc prima.

Bohužel takovéto štěstí už neměla má mladší holčina. Spíše naopak. Navíc při svém menším hendikepu jako je dyslexie a LMD, a naprosto neprofesionálnímu přístupu, si prožívala a občas ještě i prožívá docela horor. A to je velice hodná holčina (opak své sestřičky), která se alespoň snaží být pečlivá. Takže jsou učitelé a učitelé. A těm, kteří to dělají nejen poctivě, ale i s láskou, patří velký DÍK.