Já mezi nimi nejsem a podzim mě uvádí hodně často do stavů melancholie. Přemýšlela jsem tedy proč tomu tak je, a co mi vlastně tolik vadí, když kožíšek mám teplý a doupátko útulné?!

     Zastavila jsem se jedno příjemné odpoledne, kdy sluníčko ještě hřálo a pěkně prosvítalo žlutým listím do podzimního parku. A v tichu vzpomínala na dobu, která za mého dětství s podzimem přicházela. Byla to doba, kdy na chalupu k babičce jsme jezdili méně a kdy nastal čas návštěv příbuzných. Mezi ně patřila i stará teta, dvojče mé babičky, která žila s rodinou na břehu Labe v jedné vesničce kousek za Roudnicí. Jezdili jsme k ní společně s babičkou a maminkou ranním vlakem, trávili tam celý den, někdy víkend. Teta měla rozvětvenou rodinu, v které bylo spoustu dětí a já se opravdu  nenudila. Dostala jsem tedy nápad, že i já vezmu své děti na výlet k příbuzným. Pravda už bez babičky a tety, které už umřely, ale my děti jsme se opravdu sešly.

     Když nastal ten příjemný podzimní den, vyrazili jsme směrem k nádraží. Stejně jako kdysi já naše, i mě obě mé děti táhly hned od pokladen ke stánkům s laskominami, pouze s tím rozdílem, že za mého dětství se na pultě našly Fidorky, Kofily a Deli. A mé děti tu měly na výběr takové množství dobrot, že jsem musela já vybrat tu jedinou správnou. Výborná mandarinková štáva, dříve podávaná v bílých kelímcích s alobalovým víčkem se vtěsnala do hygieničtější krabičky a už jsme mohli směle nastoupit do supějícího vlaku.

     Cesta probíhala naprosto v klidu, jen za mého občasného napomenutí, když např. můj syn, kinklající se v uličce mezi opěradly, se pokoušel o salto a já ho musela usměrnit, stejně jako mě kdysi babička. Vlak si nádherně podupával svoji písničku a já zkoumala nádražíčko za nádražíčkem a hledala ta stará oprýskaná. Už jich tu tolik nebylo. Když jsme konečně dorazili na místo a vystoupili z vlaku, podivila jsem se jak se nádražíčko nějak smrsklo... Dříve mi připadalo tak důležité a velké; zdálo se mi nyní skoro opuštěné a malé. Zmizela obludná traktorová kola nahrazující truhlíky s květinami. Pěkné oranžové podzimní afrikány se teď slunily v truhlíkách pod okny.

     Vyrazili jsme směrem k tetině domku. Museli jsme projít podchodem pod tratí. Moje děti nadšeně vběhly do podchodu a hulákajíce zde jako na lesy, čekaly, až se jim nad hlavou prožene dunící vlak. Podchodem se opravdu rozléhalo dunění a já si teprve teď všimla, že i on se zmenšil a zúžil...  Že z něho zbyla jen uzounká nudle, odporně páchnoucí močí a chladem. Totam bylo kouzlo dobrodružství s přejíždějícím vlakem nad hlavou.

     Spěchali jsme podchodem stejně rychle jako kdysi já s babičkou. Já tehdy – jako malá - spěchávala proto, že jsem čekala, že co nejdříve uvidím svoje sestřenice, a  babička zřejmě ze stejného důvodu jako nyní já! Konečně jsme došli do ulice, kde teta bydlela. Po zemi už poletovalo trochu barevného listí a já přes plot s nostalgií nahlížela, zda-li uvidím na dvorku v první zahradě barevného velikého čůrajícího trpaslíka. ,,Jak kýčovité", prohlásila kroutíce hlavou moje 13tiletá dcera a já jí s úsměvem na rtech tiše přitakala. Jaké pro mě měl ten čůrající trpaslík dříve kouzlo, ona dnes už pochopit nemohla!

     Jedno tu však zůstalo stejné, děti! Těch tu bylo a i dnes je spousta. Moje dcera i syn se už u branky vesele vítali s dalšími pěti dětmi a hrnuli se na nevelký dvorek v divokém pokřiku. Ráda jsem se přivítala se zbytkem rodiny, se svými sestřenicemi, které dnes už stejně jako já jsou maminkami. Seděly jsme na dvorku pod velkým ořešákem, v rohu stál poněkud pokřivený starý altánek, vedle kterého se nacházel hrad. Figurky v něm postavené ještě pamatovaly dobu, kdy jsem byla malá i já a barevné lesknoucí se kameny (v podstatě sklo) ve mně i dnes vyvolávaly pocit kouzla a tajemna.

Naše děti běhaly kdesi venku za zahradami a  sestřenice mi šly ukázat nové podkrovní komůrky. V místech, kde za nás byla nádherná, teplem a spoustou zajímavých věcí vonící půdička, se dnes nacházely podkrovní místnůstky. Hezké, nicméně já bych se raději znovu ocitla na té dávné půdě a zabořila ruce do starých truhel s šaty, které jsme na sebe jako malé holky věšely. Povzdychla jsem, zavzpomínala a pomalu po kamenných schodech scházela  na dvorek. Doba se změnila, mihlo mi hlavou.

     Doba ano, ale – jak říkám - děti zůstávají pořád  dětmi, a tak jsem na dvorku narazila na děti poletující ve starých šatech a záclonách a hrající divadlo. Sestřenice se mi omlouvala, že ty věci z nostalgie vyhodit nemohla a že na zahradě za altánkem mají děti boudu, ve které se všechny ty poklady nachází. A já pochopila, co jsem na tom podzimu měla vlastně ráda. Tu hravost barev nejen listí, ale i starých šatů a skleněných kamínků, tu veselost  a dobrou náladu ze shledání lidí, kteří Vás rádi vidí, to kouzlo dobrodružství, které takový malý výlet nabízí.

Katka Housková

linkuj.cz vybrali.sme.sk