Takové, kterým můžete položit hlavu na rameno a upřímně si zaplakat nad zpackaným vztahem či blbou prací nebo fatálním důsledkem několikaletého hltání medovníku v předpůlnočním čase, v půl třetí ráno je požádat o nocleh, neboť ve vašem bytě řádí partner, kterému jste právě sdělila, že vaše soužití končí a on to zapil lahví koňaku na ex, či svěřit jim svá nejhlubší tajemství typu „vypadám sice jako vyrovnaná a seriózní žena, ve skutečnosti jsem se ale včera vyspala s neznámým mužem z baru a neměli jsme žádnou ochranu“. Takové, u nichž se nemusíte bát, že následující den si o vašem svěřeném tajemství budou vyprávět lidé, které maximálně ze slušnosti pozdravíte…?

     Dlouho jsem si myslela, že opravdoví přátelé mne budou provázet po celý můj život, tedy budou jimi třeba děti sousedů, se kterými jsem absolvovala mnohá dobrodružství (včetně nezapomenutelného přehrávání jedné epizody druhdy oblíbeného TV seriálu Čtyři z tanku a pes, kdy nádherný a s fašisty bojující Janek s čerstvě zahojenou rukou na pásce honí mezi břízkami krásnou ošetřovatelku Marusju, kterážto scéna skončí polibkem. Hrozně moc jsem chtěla hrát Marusju, protože Janka představoval Jirka, nejkrásnější kluk z okolí. Nakonec se role Marusji zhostila místní krasava Helena s dlouhatánskými blonďatými vlasy a já, nakrátko ostříhaná bruneta, jsem seděla ve vykotlaném kmenu dubu a v roli spojovatelky Lidky, věčné kamarádky, jsem volala do větví „Tady bříza, tady bříza, jasane, ozvi se“ a polykala slzičky, zatímco Jirka nesměle ozobával Heleninu tvář). Život nás však rozfoukal do různých koutů republiky, do různých oborů, naše životní cesty se přirozeně rozešly a dětská přátelství skončila.

     Tentýž osud potkal i školní přátelství. Párkrát jsem byla na srazu spolužáků ze základky či střední školy, pokaždé mi však došlo, že sezení v jedné místnosti s někým, kdo vám před dvaceti či více lety ožíral svačinu, neznamená setkání se starými dobrými přáteli. Naopak. Když se bývalá třídní krasavice a premiantka v oboru Nejvypučenější ňadra začala zběsile chichotat a řezavým ječákem na mě volala: „Jééééé, televizéééééé, kde máš kameruuuu?“ a zarputile odmítala uvěřit, že nejsem kameraman ani režisér a já kvapně odjížděla, majíc její soprán bolestivě zarytý v mozku, byla jsem fakt ráda, že ji minimálně dalších pět let neuvidím. Nemluvě o dalších spolužačkách, které se nejprve trumfovaly fotografiemi potomků, fotek ze zahraniční dovolené, aby se po pár lahvích ryzlinku začaly svěřovat s detaily stran manželského sexu („Po těch letech je to buď nudná rutina, nebo incest,“ pravila jedna ze spolužaček a já, v té době v druhém rozvodovém řízení, smutně přikyvovala) či vytahovat staré školní půtky typu „A tys mi tenkrát nedala opsat ten úkol, proto jsem dostala trojku, nevzali mě na gympl a skončila jsem se dvěma dětma v usmolenym 2 + kk, svině!“ (samozřejmě následoval štkavý opilecký pláč, který se proměnil ve škodolibý smích, když jiná spolužačka pravila: „Ale byt vám patří, máte novou fabii, koženou sedačku a vona nemá ani auto a bydlí furt v pronajatym bytě!“).

     Pracovní kamarádství mi vyšla dobře – s některými, zprvu šéfkami, kolegyněmi či podřízenými, mne pojí dlouholetý vztah, čas od času potvrzovaný společným obědem, několika sklenkami či lahvemi vína, nebo společným víkendem na chalupě kamarádky Nataši, kde chodíme oblékané zásadně v teplákách a rozdrbaných keckách, v přilehlé hospodě U špinavý Hanky bez reptání konzumujeme pivo, rum či zelenou (které mě v Praze ani nenapadne pít) a přes den hrajeme ping pong nebo se válíme v posteli a čteme. Tedy pokud zrovna neřešíme problematiku typu „Výhodnost rovné daně je krátkodobá a není lepší je neplatit vůbec?“ či „Propastný rozdíl chuti mezi obyčejnou whisky a single malt a kdy už bude digitální televize“.

     Mé opravdové přítelkyně jsem potkala v době, kdy jsem ráda říkala: „Nehledám si nové přátele, stačí mi staří a prověření!“ a doprovázela to zvonivým sebejistým smíchem. Pak jsem ale dělala rozhovor s podivuhodnou dámou jménem Marcela, přijala její pozvání na setkání na svět podobně nahlížejících žen….a už jsem mezi nimi zůstala. A na prahu čtyřicítky poznala, jaké to je, užívat si „zplna srdce“ chuť přátelství. Je to pro mne dar, a to mnohem lepší, nežli vánoční balení parfému, tělového mléka a pěny do koupele mé oblíbené značky. Protože mít přítelkyně, které jsou rozdílných povah, původu, bydliště, profese, vzdělání, a přesto si s nimi užívat porozumění, je fakt povznášející. Pár důvodů jsem uvedla hned na začátku fejetonu, ale ráda přidám další (a doufám, že jste nenabyly dojmu, že jsem se vrhla do služeb nejrůznějších komunit, které nás buďto straší ohněm pekelným, nebo zánikem Země či brzkým příletem mimozemského Aštara a jeho party): Opravdová přítelkyně vás nesoudí, nepeskuje a nepředělává.

     Opravdové přítelkyně nás berou takové, jaké jsme a totéž očekávají od nás. S opravdovými přítelkyněmi nás pojí podobné životní zkušenosti, malé či větší rány osudu, malá i velká zklamání, přešlapy a úspěchy. Sedíme s nimi u stolu, usmíváme se a někde hluboko uvnitř cítíme hlubokou člověčí spokojenost nad tím, že máme spřízněné duše, před kterými se nemusíme vytahovat, bránit, stydět či obávat. Pokud nám přítelkyně řekne: „Tohle jsi fakt podělala,“ neříká to proto, aby vás ponížila, ale spíše konstatovala to, co vy sama dobře víte.

     A tak si říkám, že jsem vlastně měla velké štěstí. Někdo opravdové přátele nemá vůbec, jiný si zase myslí, že je má, aby v krizové situaci zjistil opak. Pokud vás potkalo stejné štěstí jako mě, buďte ráda a své přítelkyně si hýčkejte. Koneckonců, jak jsem již jednou napsala: Muži přicházejí a odcházejí, přítelkyně zůstávají…

Rosseane

linkuj.cz vybrali.sme.sk