Jako skoro každá si přeju chlapa vyššího a urostlého, nemusí mít svaly zrovna jako Arnold (i když potkám-li takového chlapa na ulici, kolikrát na něj koukám s otevřenou pusou a slintám jak mlsný pes: „Jéje, ta široká ramena a i přes tričko se mu na břiše rýsují kostičky, ách.“). Doma chci rozhodně chlapa, na kterého si můžu sáhnout a nezlomí se. Vždy mě vzrušoval chlap, který měl mírné bříško. I když při výšce 180 cm by nemusela jeho váha přesahovat 100kg, ale i takového jsem znala :-)).

     Nevím proč, ale už od puberty se mi spíš líbili chlapi mezi třiceti až čtyřiceti. Oni mají ten správný mužný výraz v obličeji. Stále mě to k nim táhne, často jsem přemýšlela proč; možná v nich hledám podobu otce, sama to nevím, tak to ani nedokážu vysvětlit.

     Na barvě vlasů a očí mi taky nikdy moc nezáleželo, klidně veřejně přiznám, že i po měsíci chození neznám jeho barvu očí. Musí mít především správnej kukuč, barva jde stranou. Tu jsem zjišťovala, až když se kamarádky vyptávaly. Stejně tak délka vlasů, také nikdy nebyla rozhodující. Je mi jedno, jestli má dlouhou hřívu, nebo se mu páře kulich; nevadí, i když je dokonce bez vlasů.

     Ale moc ráda bych nějakého s přirozenou inteligenci, doma zručnýho a „k dílu“. Nepotřebuji chlapa, který bude mít čtyři tituly před jménem a další za ním, ale chlapa, se kterým si budu moci popovídat o běžných věcech, který doma opraví drobnosti, zašroubuje žárovku, pověsí obrázek. Přiznám se, že toho hodně zvládnu v pohodě sama, ale proč mu to ukazovat, jak se znám, pak bych se už toho nezbavila. 

     Měl by mít taky svůj názor a dokázat se se mnou i přít. Dostává mě do vývrtek, když se například vybírá dovolená a muž, kterého jsem vyhrála domů, mi řekne: „no, tak něco vyber, dyk mě je to jedno.“ To jsem hned vzteky bez sebe. Samozřejmostí jsou společné koníčky, alespoň nějaké. Nevím, co bych dělala s mužským, který například nerad lyžuje, nejezdí na kole, nebruslí –  prostě nemá rád sport celkově, když já bez něj nemůžu být; a jen kouká na televizi, kterou já mám většinou jen jako lapač prachu.

            Někdy si s mou stejně ztřeštěnou kamarádkou krátíme čekání na autobus bodováním přítomných kolemjdoucích či kolemstojících mužů  - od jedné do desíti. Přiznávám, že mě dodnes drží Brad Pitt, jooo, to kdyby okolo šel on...  Panebože, musím přestat snít a honem se vrátit do pracovního procesu – nebo budu mít průšvih :-)).

Alena Blažejová, Ústí n. Labem

linkuj.cz vybrali.sme.sk