Říká Se (pro neznalé: onen známý čínský mudrc Se – viz případně úvaha známého filosofa Jaga na téma:  Za všechno může záludný čínský mudrc SE (to "SE" všeobecně ví, ale nic "SE" s tím nedělá)), že dítě je svým instinktivním pohledem schopno rozpoznat povahu každého člověka daleko pronikavěji, než bychom to dokázali my, otupělí dospělí. Myslím, že na tom něco bude a možná mám důkaz.
     Sbírání známek byl koníček, kterému se v osmdesátých letech věnovalo každé dítě, kterému sebeúcta nedovolila sbírat céčka. Tomuto koníčku jsem se věnoval já a nezávisle na mě i paní Ládinová, tehdy samozřejmě slečna Neládinová. Včera se nám podařilo několik jejích alb se známkami najít, nostalgicky jsme jimi listovali a syn nám nahlížel přes rameno. Svůj neobyčejný dětský instinkt osvědčil v okamžiku, kdy jsme narazili na známku východoněmecké pošty, ze které se mračil Karel Marx. Syn pohlédl na jeho vousatou tvář a pravil : „Tý brďo. To je ňákej Usáma bin Ládin ne?“

     Můžete namítnout, že to není žádný neobyčejný dětský instinkt, nýbrž obyčejný výstřel od boku, inspirovaný povrchní podobností obou vousáčů a pak také můžete namítnout, že Usáma zdaleka nezpůsobil tolik škody jako Karel Marx, leč pokud se tedy chystáte něco namítat, budu nucen vám říct, že nevíte nic o rodičích. Ačkoliv tedy považuji za prokázané, že i dnešní děti si udržují svou čistou duši, díky které jim stačí jeden pronikavý pohled a hned vědí, přesto je mi jasné, že v mnoha směrech skutečně dospívají podstatně rychleji než dřív. I pro toto tvrzení mám důkaz.
     Nedávno jsem absolvoval jedno z mnoha pravidelných ročních školení. Bylo od první chvíle jasné, že svou Power Pointovou prezentaci lektor neupgradoval už třetí rok za sebou a tudíž po deseti minutách hrozilo, že v sále usnu, následně se s hrozivým rachotem zřítím ze židle a obávám se, že bych tu situaci nedokázal zvládnout se stejnou bravurou, jako to dokázal Jack Nicholson v Čarodějkách z Eastwicku. Vyvstala tudíž potřeba najít nějakou ducha vzpružující činnost. A jelikož jen málo co ducha vzpruží víc, než menší zlomyslnost, počal jsem kontrolovati, kolik z mých kolegů dodrželo nařízení a před vstupem do sálu si vypnulo své mobilní telefony...
     Stihl jsem jich prozvonit asi patnáct, vypnutý telefon neměl ani jeden z nich. Sklidil jsem patnáct pohledů, žádný sice nebyl příliš přívětivý, ale znáte to, hlavně že se něco děje. Později jsem se o proběhlé kontrole mobilů letmo zmínil doma a syn pravil:  „No joo, tohle děláme ve škole pořád!“

     Udělalo mi to neuvěřitelnou radost! Už v necelých třinácti letech se syn věnuje činnostem, ke kterým jsem já dorostl až v sedmatřiceti! Považuji to za jasný důkaz, že dnešní mládež skutečně dospívá mnohem dřív než my. Pokud chcete namítat, že ta historka ve skutečnosti dokazuje něco jiného, budu nucen vám říct, že nevíte nic o recesi ... :-)))