Bunda byla „dóst dobrá“ jen do té doby, než se dopídila visačky s cenou. Nejen, že byla zlevněná, ale navíc cena po slevě byla pouze trojciferná. „Jdeme jinam, Emáj“ (psáno MI, čteno engliš), zavelela se znechuceným pohledem na velkou ceduli vedle stojanu s bundami, který hlásal slevy 30 až 50 procent. „Třeba tam,“ ukázala rukou v sádrové dlaze naproti do obchůdku se sportovním oblečením. Sádrovou dlahu měla dokola oblepenou černou izolační páskou, jen ten zahnutý hák na konci jí chyběl k dokonalosti. „Chci mít v životě jednou nějakou pořádnou lyžařskou bundu,“ pravila dcera a na kratičkou chvíli se jí v očích rozzářilo zvláštní světýlko. Na chvíli jsem se i já naladila na stejnou frekvenci. Ve stejný okamžik jsem i já zatoužila po krásné nové značkové bundě, ve které mi na sjezdovce nebude ani zima, ani se neudusím ve vlastní šťávě, nebude pochybného původu z bůhvíkolikáté ruky a nebude budit zdání lehce (středně, těžce) obnošeného kusu, jehož se někdo docela rád zbavil. Dále jsem zatoužila po zcela novém a hříšně drahém krajkovém spodním prádle, bleděmodrém, vínově červeném nebo černém, svůdném a elegantním, které bude stát skoro aspoň čtvrtinu mého měsíčního příjmu, bude nepraktické, rozuměj, nebude hřát a zdaleka nedosáhne kvalit pověstného Jégrova prádla, ale zato nechá vzplanout vášně a touhy.

     Stejnou rychlostí se z opačné strany mozku mihla myšlenka těžce protichůdná, až zrůdně lákavá. Zarazila veškeré další myšlenkové procesy mých přání a rázně uťala přání mé dcery.

Představila jsem si Kobylinu ruku v dlaze sahající po loket jako jednu z elektrod ve Voltově článku (jedno, jestli zinkovou či měděnou, má přece ruce dvě, to je akorát), jak se pomalu při pohledu na cenovky rychlostí přímo úměrnou zalíbení v duši a počtu cifer na visačce ponořují do kyseliny sírové a pomalu se rozpouštějí, dokud veškerá touha po nechutně drahém kusu oblečení nevyprchá jako napětí na elektrodách. Nakonec se rozpustí a nezbude po nich nic. Nakonec by vlastně žádnou lyžařskou bundu nepotřebovala, vystačila by si s loňskou vestou, jen bychom zašily díry pro ruce...

     Pak jsme přece jen vešly do onoho obchůdku. Téměř současně náš zrak ulpěl na hráškově zelené bundě hodnoty skoro desetinásobně vyšší než byla bundička v předešlém kvelbu. „Ta je, co?“ vydechla Kobyla a myslela na bundu, materiál, provedení, kvalitu a barvu. „Ta je,“ vydechla jsem i já a myslela přitom jen a jen cenu. „Tu prostě musím mít.“ „Eh ty,“ zmohla jsem se jen na povzdech. „Takovou ještě nemá žádná holka ze třídy,“ zašilhala dcera po bundičce. „Koupíš mi ji?“ Když jsem dlouho nemohla popadnout dech a odpovědět, spiklenecky mrkla jedním okem a dodala: „Prosím, prosím, Emáj.“

     Nevěřícně jsem se podívala znovu na cenu. Zrak mě neklamal, nula na konci skutečně byla, nebyl to jen chabý dojem, i tak pětka na začátku byla taky. Ty další číslice mezi těmi dvěma nebyly až tak podstatné. „Ty si myslíš, že já ti koupím tuhle bundu a po zbytek měsíce až do další výplaty bude celá rodina včetně psa okusovat trávu v parku nebo ohryzávat doma nohy od židle?“ „Proč zrovna od židle?“ upřímně se divila dcera. „A psovi jsi minulý týden koupila granule, tak ten by měl co jíst. A ty velké měkké jsou docela chutné,“ uzemnila mě.

     Taky myslíte na to samé, na co jsem v tu chvíli myslela já? Ano, člověk si musí dělat malé radosti. Nejlépe pravidelně a ještě lépe každý den nejméně třikrát. Kývla jsem na prodavačku, jestli si můžeme bundu vyzkoušet, ta nám ochotně sundala bundu z věšáku, dcera ze sebe shodila svou starou bundu, nasoukala se do nové – a BYLA JÍ VELKÁ!!!!!!!!  Už dlouho jsem se tak upřímně nezasmála, jak v tuto chvíli, kdy jsem bundu vzala, zkusila na sebe a byla mi akorát.

Pokrčila jsem jen rameny, oblékla si své sako a politovala dcerku, jaká že to je smůla. „Vidíš, kdybys víc jedla…“ poznamenala jsem k jejím skoro sto osmdesáti centimetrům a padesáti kilogramům. Druhou takovou v menší velikosti NEMĚLI.

     „Stejně bys mi ji nekoupila, že?“ domáhala se rozřešení dcera a v očích jí zůstala viset otázka, jestli se její matka zbláznila a ona tu drahou bundu mohla mít, a nebo jen krutě žertovala. Zůstala jsem tajemná jako úsměv Mony Lisy a nad kapučínem v kavárně dál snila o hříšně drahém krajkovém spodním prádle a parfému značky Mexx, který si za ušetřené peníze můžu koupit.

Pavla Konupčíková, Olomouc 

linkuj.cz vybrali.sme.sk