Další den. Stále se neozývá.Telefon nebere, pevná vyzvání a vyzvání bez odezvy. Na mobilu mi operátor nakřáplým hlasem vysvětluje, že volaný účastník není dostupný nebo má vypnutý mobil. Aby se mu tak přitížilo. Chudáček, má asi dost vysokou horečku, že si nemůže dát nabít mobil. Nejspíš leží v posteli celý zpocený, vysílený a hlava mu třeští. A já mu ještě volám a ruším ho z toho marodování tím hloupým telefonem. Panebože, jestli to nebude ta zatracená ptačí chřipka. A já mu ještě v neděli dělala kuřecí řízky!

     Volám do práce. Není tam. Vzal si prý tři dny náhradního volna.

     Volám mu domů. Nebere. Na mobilu stále nedostupný. Výpisy zpráv se vracejí zpět nedoručené. Volám jeho spolubydlícímu. Ten je v zahraničí už přes týden, neví o něm zhola nic. Na závěr mého zoufalého volání mne ubezpečil, že za ty prachy, co ho stál v cizině přijatý hovor, mu dlužím nejméně dva panáky Jacka Danielse.

     Třetí den. Ráno obvolávám policejní stanice, zda nemají hlášenou dopravní nehodu s neznámou obětí. Dopoledne obvolávám nemocnice, jestli nepřijaly mladého muže s nějakou vážnou a neznámou diagnózou. Zkouším všechny ambulance ve fakultní nemocnici. Pod jeho jménem žádný přijatý pacient. Pro jistotu volám i na gynekologicko – porodnickou kliniku. Není ani tam. Odpoledne mi přijde konečně první výpis o doručení mé smsky. Odpověď žádná. Ale znamená to jediné! Žije! Bum! Kámen mi spadl ze srdce. Jen dočasně, aby udělal prostor druhému, mnohem většímu... Mobil ani pevnou stále nebere. Nenávidím ten vyzváněcí tón!

     Teprve pozdě v noci přijme můj hovor. Jsem šílená strachem, potlačovaným vztekem a zároveň překypuji štěstím a nadějí, že ho slyším. Z jeho hlasu na mě prýští euforie. Radost. Nadšení. Asi je opilý. Rozplývá se štěstím.  Hlas se mu chvěje dojetím, když mi o ní vypráví. Je skvělá! Je úžasná. Slovy se to nedá popsat. Strávil s ní posledních dvaasedmdesát hodin v kuse a ne a ne přestat. Co všechno dovede! Ani si do té doby neuměl představit, že to vše je vůbec možné. Že to může být tak nezapomenutelné a báječné a nádherné a krásné. Chrlí ze sebe superlativa, zalyká se štěstím a mluví tak rychle, jako by měl strach, že nestačí vyhrknout všechno, co mi chce říct.

     Je tak dokonalá! Vnímám jen útržky. Nestíhám tok jeho řeči. Hlava nebere. Cítím srdeční arytmii. Tep mám nepravidelný. Pořád se zrychluje. Tlak se mi zvyšuje jak v parním kotli. Jsem zralá na infarkt. Ona je dokonalá. Tak úžasná. Před očima mám mžitky. Tak krásná!  Černá je, ta potvora! A to vybavení. Popisuje ho tak šťavnatě, jako by ukusoval z přezrálé broskve. Jak padne do ruky! A ten její kožený obleček, který jí padne jako dokonale vytvarované pouzdro přizpůsobené jen a jen na její nádherné tělo! Šitý na míru, aby se tam vešla se vším, co k ní patří. Ta spousta důmyslných kapsiček! Je rychlá! Přesná. Jak dovede vrnět blahem. Takové vzrušení ještě nikdy předtím nezažil. A líbí se mu stále víc a víc. Nikdy se mu neomrzí.

     Tak a je to venku. --- Můj přítel má novou milenku.

     Měla bych žárlit? Oh, ale kdepak. Jsem nad věcí. Na rozdíl od ní mám dvě krásné a svůdné zelené oči. Kam se na mě hrabe ta ubohá JEDNOOKÁ DIGITÁLNÍ ZRCADLOVKA CANON...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk