Take jsem zvladla oslavu narozenin Mexicana. Prihnal se hned dopoledne, prinesl zmrzku a mel usmev od ucha k uchu. Ja jsem ho obdarovala polstarem Raplh Lauren, mel z nej hroznou radost, trosku jsme dovadeli a uprostred toho vseho se jakoby mimochodem vyjadril, ze slavi dvacitku... Opravdu dobry forek. Ale bohuzel uz po par minutach jsem pochopila, ze nezertuje. Na dukaz cele teto akce "20" vytasil ridicak a tam to bylo cerne na bilem. Chvilku jsem lapala po dechu, pak jsem se rozhodla zatim to neresit a nekazit mu narozeniny. Jen co jsem za nim zavrela dvere, zacaly me napadat opravdu podivne myslenky. Bylo mi z toho vseho celkem na nic a nevedela jsem, jak to cele mam resit dal. Da se to cele jeste zastavit, udelat radikalni STOP a prestat to vsechno nejak citit?

    To nejde tak jednoduse, ale tahle lez me teda dostala. Vedela jsem, ze to udelal schvalne, protoze kdyby rekl rovnou, ze je mu teprve devatenact, tak jsem se s nim rozhodne nezabyvala. Takova milosrdna lez (jak pro koho). Nakonec jsem se rozhodla, ze si s nim o tom urcite ještě promluvim pozdeji, ale uz dopredu jsem vedela, ze nad tim vsim nejspis mavnu rukou. Je nam spolu dobre, tak proc bourat vsechny mosty? Ale take vim, ze na tento den rozhodne nikdy nezapomenu.

    Bylo to divny. Na vikend jsem se zabalila a vyrazila za Mexicanem, rodinka mi totiz opet dala volno. Po zdravotni strance jsem se citila opravdu hodne spatne. Mela jsem sileny kasel a rymu, tak jsem se cestou jeste zastavila pro nejaky sirup alias Bezkasel. Vzdycky mi i naramne chutnal, tak jsem si chtela koupit neco podobneho. Byl patecni vecer a lekarny uz byly zavrene, tak jsem se rozhodla skocit do Family dolaru. Bylo to pri ceste, vlitla jsem dovnitr a popadla jakysi sirup. U Mexicana jsem si to nadavkovala podle predpisu a zbytek vecera jsem byla naramne vysmata a jakoby v matohach. Jeste v sobotu rano jsem se citila celkem dezorientovana...

     Mexican z toho mel silene zachvaty smichu a Jirka po telefonu se mnou zkonstatoval, ze by to taky nekdy docela rad vyzkousel. Ja uz ale nikdy ;-)). Kasel se mi trosku zlepsil, ale sirup jsem zasila do hlubin lednicky. Jeste cely dalsi tyden si ze mne Jirka delal legraci a planoval sirup-party.

     Pondelni rano jsem se kvuli podivnym zvukum vystrachala z postele uz pomerne brzy. Bylo neco okolo seste, otevrenym okem jsem obhlidla prostor, rodice uz doma nebyli a decka vystrachala kdesi z police detskou mini troubu. Cela rozespala jsem zacala debatovat, co se chystaji delat. Sarina mi s naprostou jistotou sdelila, ze jdou pect detske mini-kolacky. Na otazku, zda si precetla recept, ci jak se to ma delat a pripadne jak dlouho to nechat v troube, jen zakroutila hlavou a soubezne uz zapojovala troubu do elektriky. Tak jsem se tedy radeji pridala, protoze by nekdo lehce mohl prijit k urazu. Nakonec ale nikdo neutrpel ujmu na zdravi, i kdyz pri ochutnavani kolacku jsem myslela, ze urcite musi k nejake nehode dojit, ale kolacky byly opravdu miniaturni, takze nikomu vazneji neublizily.

     A mohlo se vyrazit do detskeho muzea. Pred muzeem jsme zjistili, ze v pondeli je zavreno, a tak jsme vzali v potaz plan „B“ alias „Beach“ neboli plaz. Cestou jsem se stavila pro Jirku a mohlo se vyrazit.  Bylo mi hned o dost lip. Decka si hraly a prohanely kraby po plazi. Ja jsem zatim vyzpovidala Jirku, ktery uz se zdal v lepsi fyzicke kondici, i kdyz... Prace na kine je obrovska drina, jsou tam dohromady ctyri Cesi, pry s nimi dela jeste jakysi par. Jirka se zdal celkem hodne utahany. Magda je pry moc fajn spolubydlici a rozumeji si. Tak jsem byla rada. Na uterni vecer jsme se hned domluvili na spolecnou sejsn v jejich novem doupeti. Bylo to moc fajn odreagovani...

     Streda se nesla v celkem pohodovem rytmu. Rano jsem dorazila na pravidelne hodiny anglictiny, kde jsme dostali celkem zajimavy ukol ve dvojicich – vymyslet pribeh podle predlozeneho obrazku. Jako partaka jsem dostala jakousi pani z Hondurasu, tvarila se celkem fajn a v pohode. Na obrazku byl starsi pan drzici vycpanou slepici. Obe jsme se na sebe usmaly a daly se do prace. Ja jsem vymyslela zacatek pribehu, kde se stary pan snazil vsemi moznymi zpusoby obzivit slepici a kazdy den snil o tom, ze bude opravdova. Hondurasanka pridala, ze si to pral, aby ji mohl snist, protoze byl moc moc hladovy a chudy. Zadivala jsem se na ni a prislo mi, ze lide v Hondurasu jsou asi opravdu chudi a nestastni. Pote se na me sibalsky pousmala a dodala, ze vymyslela i konec, ktery se skladal z toho, ze sen toho stareho pana nebude nikdy naplnen a on umre. Opravdu drsnarna, to uz jsem se ale popadala smichy za bricho. Bylo to opravdu zabavne a ja doposud nevim, jestli to myslela vazne jako pribeh ze zivota, nebo takovy sarkasticky pribeh plny cerneho humoru. Kazdopadne jsem si pani hned oblibila a pak jsem vzdy sedavala blizko ni.

     Celou tridu mimochodem pribeh pobavil, a dokonce jsme dostaly i specialni pochvalu od ucitelky, ktere tekly slzy smichu. Lide maji nekdy opravdu podivny smysl pro humor. Odpoledne Sarina obdivovala me malirske umeni hned pote, co jsem barevnymi kridami pred barakem nakreslila tri obrovitanske hlavy a zkonstatovala, ze to jsme my tri. Vecer na spanelstine jsme probirali rozkazy, to se mi bude hodit na Mexicana, a tak jsem davala pozor, abych toho pochytila co nejvic. Take jsem vecer dostala takovou nenapadnou vytku, ze pry casto pouzivam telefon. Neni se cemu divit, protoze mistni hovory jsou zadarmo, a tak vazne zprijemnuji jinak neprijemne odpoledne. Tykalo se to telefonu jako obecne, a tak jsem se rozhodla pouzivat muj satnik jako takovou skrytou telefonni budku a i presto se obcas vykecavat s Evcou a Mexikem.

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk