že

a) čekání na toho nejpravějšího partnera z pravých nemá smysl, neboť nepřijde.

b) pokoušet se o vztah s někým, kdo je mi jen sympatický, taky nemá cenu, neboť to nemá tu šťávu - cítím se jen jako kamarád, i kdybych chtěl něco víc, citům neporučím, a dříve či později toho druhého opustím.

c) když to vypadá, že to je ono, stejně se to časem nějak zvrtne a ono to není.

Takže moje rada zní, že nejlepší se je naučit se vychutnat si svou samotu, dělat něco užitečného a přitom čekat, že ta samota třeba časem přejde :-)

Ivy, ta vzdálenost je vražedná ! A jak už píše ydiot - jiskra nepřeskočila, představení se nekoná.

z vlastní zkušenosti jedna věc - obava, že už neumím milovat - důvěrně znám a také vím, jak lichá byla ;-) Tomuhle nepodléhej, věř mi. Je to možná spíš o strachu z neúspěchu, než o schopnosti milovat. Ale myslím, že i tohle se pak překoná nějak samo, až budeš připravená.. Držím Ti palce a nepochybuj o sobě, ju?

... ale jinak s Tebou souhlasím.

Ivanko, chápu, jak Ti je, asi i proto, že v současné době prožívám něco podobného. Taky bych chtěla ještě potkat lásku a taky bych jednou chtěla mít rodinu a děti s někým, koho budu vnímat jako něco víc než jen sympatického kamaráda. Ale ten pocit ujíždějícího vlaku je potvora a nutí nás ke kompromisům, které nás nakonec stejně neuspokojují.
Nedávno jsem se bavila s jednou kamarádkou, která má moc prima přítele. Taky mi říkala, že do něj ze začátku nebyla zamilovaná a že to přišlo až cca po 3 měsících. Možná už nejsme ve věku, kdy bychom se do někoho dokázaly zamilovat na první pohled. Na druhou stranu bych to taky přes koleno nelámala, pokud by se dlouho nic nedělo a stále by to bylo jen o kamarádství a sympatiích. To jsem řešila nedávno, dokonce jsem tu i prosila o radu na kudlance, a nakonec se rozešla. Možná to byla chyba, ale riskla jsem to.
Píšeš, že je kolem tebe docela hodně mužů, co touží po trvalém vztahu. To je jedině dobře (já osobně třeba takový pocit nemám). Čekání je ubíjející, ale přikláním se k poslední větě Ydiotova příspěvku. Jiná možnost asi ani není.

a rozhodně neudržuj žádný vztah bez lásky. Pokud tě tvůj přítel opravdu miluje, jak říkáš, tak jednou zákonitě dojde k tomu, že mu krutě ublížíš - a to přece nechceš. Nedávej mu naději na něco, co nemůže být. A ty se neboj, že ten "pravý" nepřijde. Všechno chce svůj čas a ty ses možná ještě nedokázala tak úplně vnitřně vyrovnat s rozchodem s tím "panem pravým".

Vzpomínám si, když mi bylo dvacet, jak všechny moje kámošky měly vážnou známost a já pořád nic. Pár vztahů jsem už za sebou měla, ale najednou to nešlo. Tedy zájem ze strany kluků byl, ale nikdy nepřeskočila ta pověstná jiskra. Už jsem si připadala skoro nějaká divná, až jsem se styděla, že nemám partnera, ale nechtěla jsem s nikým chodit jen proto, abych jako někoho měla. Na to jsem prostě nikdy neměla žaludek. A pak jsem potkala svého nynějšího manžela a bylo to jak rána palicí. Jsme spolu dvacet let a jsem ráda, že jsem si na něj počkala :-)

nevzdávej to a žij v přítomnosti, vychutnej si svou samotu, dělej něco užitečného jak radí ydiot, všechno má svůj čas i vášeň a velká láska a nemá smysl to nějak někam tlačit, když to nejde, tak to nejde. Ten pravý se jednou objeví, znám to také z vlastní zkušenosti, nic není v životě jednoduché a hned.

Ne,neboj,proste se ale musis odpoutat od tech pocitu k tomu "pravemu" co odesel od Tebe(nebo Ty od nej?)
Mam pocit ze podvedomne hledas nejakou kopii toho "praveho" a to by byl prusvih.
Takze se ted o samote venuj sobe po dusevni strannce,at jsi vyrovnana a spokojena i tak,jak momentalne jsi.
Potom nekdo prijde,kdo Ti rozcechra city,v dobe kdy to budes nejmene cekat.)))

To z ní pak bude stará rozmrzelá slečna - teta, bude si vobčas na víkend pučovat děti svejch sourozenců, jinak sama s ruksakem se plazit po zříceninách (svůj k svému), po večerech koukat na seriály... Bezva představa! Dík!

...nez se dokaze do partnera "poradne zamilovat", nezvlada to na prvni pohled - ja asi taky ne, nedokazu mit duvernost s nekym, koho neznam tak aspon rok, lepe nekolik let.

Mate pocit, ze v tom je spor? Ze tedy musim byt dlouho s nekym, kde duvernost neni? A neni to tak - kdyz to zenska (i chlap) ma takhle, tak to proste chce nehledat partnera, ale kamarady. Kamaradi jsou fajn, clovek je dobre pozna, sblizi je spolecne zazitky...no a pak treba s nejakym preskoci jiskra, ale holka uz vi, do ceho jde, prootze ho znala jako kamarada.

Takze Ivanko, zkus treba trochu zapomenout na partnersky zivot a buduj si blizka pratelstvi. Treba z nektereho nakonec neco vznikne, a pokud ne, ona banda fajn kamaradu je urcite lepsi nez jeden spatny partner :)

schopnost zamilovat se a milovat souvisí s mnoha věcmi:
Dispozice, každý to má jinak nastavené už s příchodem na svět.
Způsob a množství lásky, kterou jsi dostala jako dítě. To je hodně důležité, pokud jsi vyrostla v láskyplném prostředí plném důvěrností, dotyků, nemusela jsi škemrat o pomazlení atd., je Tvá schopnost milovat posílena, pokud ne, mohla částečně zakrnět.
Zranění. Ve vztazích, pokud jsme často zraňováni a je nabourávána naše důvěra v partnera, po každé další takové zkušenosti máme větší problém se otevřít. Jenže láska, to je právě absolutní otevření se a "svěření" se do náruče milovaného. Je to jeden ze tří důležitých opěrných bodů láskyplného vztahu, a sice DŮVĚRA. Někdo má dobrou schopnost její regenerace i po zranění, někdo ji znovu nabývá dlouho a stane se, že někdo už ji po prožitém zklamání nedokáže znovu nalézt. I tady bývá velký vliv té prožité (či neprožité) lásky v dětství. Na základě Tvého dopisu nejde říct, jestli jde u Tebe o přechodný stav znovunalézání té schopnosti a nebo je-li nějak oslabena z uvedených důvodů. V tom druhém případě tomu lze pomoci terapií, která se na problémy vězící v minulosti, často v dětství, umí podívat a leccos napravit - sama se zamysli nad tím, jak na tom po těchto stránkách jsi. Tady se Tě jenom snažím navést trochu na myšlenku, že schopnost zamilovat se nesouvisí tak moc s tím, jestli potkáš toho skvělého, pravého, nejvhodnějšího, byť to může znít paradoxně a leckdo tady asi právě nadskočil na židli :-)) To bychom se všichni zamilovávali jenom do těch vhodných a bylo by na světě míň bolesti :-)), bohužel (či bohudík - umožňuje nám to zrát!) se často zamilováváme do nevhodných, naprosto nepoužitelných partnerů, aniž bychom si to v té chvíli uvědomovali. Proč to tak je, to by bylo na jiné povídání. Ale naopak, pokud je naše schopnost zamilovat se a milovat, tedy naprosto se otevřít, nějak oslabena či blokována, můžeme opravdu chodit kolem toho "pravého" a jiskra nepřeskočí, vnímáme ho jenom přes rozum jako vhodného, ale nic. A aby to bylo jó složité, tak napíšu: NENÍ TO ALE PRAVIDLEM. To, že se vedle mě vyskytuje teoreticky ideální a volný partner a já se do něj ne a ne zamilovat, ještě neznamená, že mám blok a musím běžet k terapeutovi. Prostě tam jen nefunguje ta "chemie", "fluidum" jakkoli to chceš nazvat. A nic se s tím nenadělá.
Takže si to pořádně promysli a buď trpělivá. Pokud nejsi zablokovaná, ono to přijde. A na závěr, aby bylo vidět, že nic není černobílé, dovolím si malinko ze svého života:
Moje první dlouholetá láska do mě na začátku zamilovaná nebyla. Jenom jsem jí připadal zajímavý a dobrý kámoš. Přesto jsem ten oheň v ní po několika měsících vykřesal, intenzita zamilovanosti, či vášně, jak to nazvat, se vyrovnala možná až po dvou letech. Přesto se nám podařilo vytvořit hezký a láskyplný vztah, jen to dalo asi víc práce. Takže i když to obecně nedoporučuju, je i tohle možná cesta, záleží vždy taky na ochotě riskovat :-).

že se samozřejmě dovedou fatálně a vášnivě zamilovat i lidé, kteří tu lásku v dětství nedostali. Problém ovšem je, že se u nich v naprosté většině následně spouští obranný mechanismus "udržet lásku za každou cenu" - protože strach, že o ni přijdou, je naprosto převálcuje a oni místo lásky stvoří závislost, jenom tomu láska říkají. To jsou hodně smutné příběhy a dost už jich tady na Kudlance bylo...

Dobry-ma to logiku,proto opovrhujeme tim,kdo nam nosi modre z nebe a milujeme toho,kdo nas tyra....

jenom na sebe moc spechas.. Pokud dobre pocitam, toho sveho PRAVEHO jsi potkala, kdyz ti bylo 24,pak jste spolu zili a ted jste dva roky od sebe.. Asi by bylo divne, kdybyses dokazala tak brzo do nekoho dalsiho zamilovat.. Ten soucasny pritel.. hm, je prima byt milovana, ale lepsi je milovat.. asi takhle..

ale přesně jednu takovou, vo kerý píču, znám vosobně. A pak - dost příběhů sem v životě přečet v tlustejch i hubenejch knihách.
Jo, eště pro dokreslení, ta vo kerý sem to napsal, má dneska docela úctyhodnej knírek!!!

Ale no tak, to je sila...

... ono to přijde. Taky jsem si myslela, po tom, co jsem si zažila, že už nikdy nikoho nebudu moci milovat, že už se neodvážím, aby mě nezradil nebo neumřel, že už nebudu schopná ani se zamilovat, že nebudu umět znovu uvěřit, otevřít se, důvěřovat a že to už nikdy nebude možné, ale jde to. Pomalu se z toho stavu dostaneš, přestaneš mít pocit, že to není možné, že se něco zlomilo a už nikdy nebude jako dřív a že je to v tobě. A jednou to přijde jako blesk z čistého nebe a ty se zase zamiluješ. Nedělej nic. Uč se být sama, nelámej to násilím a jediné, co můžeš dělat, je chodit mezi lidi, normálně žít, radovat se s přáteli a přát si potkat toho pravého, snít o něm... přání se plní. Pamatuj, že když to budeš skutečně chtít a přát si, tak se ti to jednou splní. Jen musíš myslet pozitivně a neztrácet naději. Chce to jen čas.

nefunguje oboustranně. Najdeme sice toho "pravého prince", ale my pro něj nejsme "tou pravou". I jiskra přeskakuje obvykle jen jedním směrem. Jinak by přece nemohl "ten pravý" odejít.

Díky moc všem, kteří jste zde napsali svůj názor. Vaše příspěvky mi poskytly opět prostor k přemýšlení a jsem alespoň trochu uklidněná, že stejný pocit mělo i víc lidí a nepřipadám si sama "jako idiot",který zůstává raději sám než aby žil ve vztahu jen proto, že by to tak mělo být. To myslím teď s nadsázkou:-) Ten internet je někdy úžasná věc. Mám docela hodně přátel, ale jen málu z nich bych to dokázala říct.

Ahoj NČ, co bys navrhoval té jedné kníraté (a kolik jí vlastně je?) Dělá to na mně dojem, že taky hledá...

Teď uš nic, je jí nějak kolem padesátky, takže už baba po životě.
Ale kůli tomu sem to nepsal. Vona mi posloužila jako varování před těma nesmírně "moudrejma" radama: "nespěchej, čekej, Von příde!" Tak sem jen poznamenal, a co kdyš nepříde?

A jak s chlapama? U těch to, milý enčé, platí zajisté taky? Takže ty už vlastně taky dožíváš, co??? chichichi... Moje kamarádka je taky už přespadesát, vypadá o deset míň a rozhodně po životě není a ještě docela pár let nebude... tak nevím nevím...

Tak tomu říkám lidová moudrost - taky jsem si myslela, že už to nepřijde....., přej si přítele - přání se plní....., neuspěchej to..... To je jistě něco, co Ivaně určitě "pomůže". Přání se neplní - plní se pouze skutky. Navíc každý jsme nějaký a Ivana opravdu mohla ztratit schopnost se zamilovat (ono je to totiž, o to horší, čím je člověk starší) a nikdy už se staré "zlaté" časy nevrátí. Šťastný je ten, kdo zažije jednu velkou lásku (tu, která trvá až za hrob, přestože ti dva spolu třeba nezůstanou). Spousta lidí vůbec nic takového nepozná. Něco takového lze zažít v životě jen jednou, protože když to nevyjde, tak tím člověk ztratí kus srdce - zažije svou malou vlastní smrt. Proto se tomu taky říká životní láska... Takže Ivano, je víc než pravděpodobné, že nic takového už nikdy nezažiješ a z toho se pokus vycházet. Nedoufej, že se to bude někdy opakovat. A to je počátek. Zní to krutě, ale pokud nepřestaneš doufat, tak si budeš jenom zoufat. Ten předchozí vztah je pro tebe vzorem dokonalosti a to je problém, protože nic, co přijde po něm, nemůže v takové konkurenci obstát. Nemá tu náležitou formu, podle které vztahy přeměřuješ..... Neříkám, aby jsi vzpomínky na svou životní lásku vymazala z paměti, naopak uchovej je, ale uchovej je asi tak, jak člověk uchovává staré fotografie - tedy vrací se k nim jen občas a s láskou. Dokud se nevyrovnáš s minulostí a nepřestaneš doufat, tak se pořád budeš potácet v bludném kruhu. Hromadění sexuálních zážitků jistě nevede k této vyrovanosti - jenom prohlubuje ono nikam nevedoucí zoufalství a prázdnotu. A určitě to není cesta k nalezení lásky. Také ale nechci říct, že bys měla slevit a zůstat s člověkem, který je sice "hodný", ale nenaplňuje jinak hlubším způsobem tvůj život. To je dobrovolná sebevražda.
Přestaň doufat v onu dokonalou formu a v její znovunalezení. Až dojdeš do bodu, kdy se prolomíš skrze její obraz, možná budeš mít v tu chvíli pocit, že z toho vypustíš duši, ale pokud přetrpíš ten bolestný okamžik, najdeš opět rovnováhu a klid. Svojí další životní cestu pak určitě najednou uvidíš tak jasně jako nikdy před tím. Posuneš se dál. A už sem nikdy nebudeš muset psát. Některé věci v životě je nutné nechat nejprve zemřít, aby se s nimi člověk mohl smířit.

tvůj příspěvek mi nedá, abych na něj nezareagovala, protože s tebou v jedné drobnosti nesouhlasím.
Myslím, že já jsem prožila lásku až za hrob. Když mi bylo dvanáct, tak jsem se zamilovala do spolužáka a ta zamilovanost mi vydržela celou střední. Po maturitě jsme spolu začali chodit a chodili spolu celou vysokou. Pak jsme se rozešli a bylo to kruté. Vyjádřila jsi to přesně, když jsi napsala, že ve mně něco odumřelo...
Ale pak jsem se zamilovala znovu. Ne zrovna šťastně, z jeho strany zájem nebyl, ale můžu říct, že to bylo minimálně stejné, když ne silnější.
Takže si troufám nesouhlasit. Možná namítneš, že to byla jen zamilovanost a že můj první vztah nebyla láska až za hrob... Já myslím, že se ani nedá objektivně popsat, co je to osudová láska. Dokonce věřím na to, že jich může být i několik. Hlavně je pitomost se dopředu negativně programovat.