Vubec mi to pripadlo divne, on v dzinach a tricku s americkym napisem a vedle nej ja, tuniska zenuska, poslusna zakonu islamu v safsari! Jeste ze mne drzel za ruku a nemusela jsem jit pet kroku za nim!  Od te doby uz jsem se vyhybala si vzit safsari, kdyz jsme spolu nekam sli. 

     Jednou jsem s nim jela do Sousse se  podivat, kde je na praxi.. Byli tam stari revmaticti lide, vetsinou muzi. Docela bych se tomu divila, ze tady, v slunickove zemi, ma nekdo revma, nezazit vlhkou vetrnou zimu!  Ale takhle jsem tomu naprosto rozumela. Reumatismus se hlavne leci v nemocnici v Monastiru, Sousse ma jen mensi stredisko.. Sli jsme se projit po meste. Medina v Soussu je na pohled asi nejhezci v celem Tunisu. Bile zdi a modre dvere, tahle kombinace na mne pusobila velice exoticky a ja exotiku vzdycky milovala a miluji dodnes. Pamatovala jsem si Sousse jeste z doby kdy jsme tam byli s Alainem, cestou zpet ze Sahary. O tom jsem ale nikdy s Hamadim nemluvila, bylo by nesmyslne mluvit o cemkoliv, co by mu pripominalo Alaina. Vzdycky se snazil tvarit, ze Alain neexistoval. Stejne to bylo neco uplne jineho byt tam s Hamadim! S Hamadim bylo vsechno jinaci.. Ukazal mi napred Ribat, a vylezli jsme skoro 30 metru az na jeho vez "Nador", odkud byl uzasny rozhled pres cele mesto, ale lezt to kazdej den bych nechtela, i  kdyz urcite by mi to zlepsilo fyzicku.  "Allahu Akbar". ozyvalo se zespodu z Velke mesity, ktera byla v tesne blizkosti... Za zpevaveho hlasu muezina jsme sli po schodech dolu. "Ilaha ilala."...pripadala jsem si jako v pohadce Tisice a jedne noci! Pak jsme se spolu toulali po souku. Tuniske souky mne asi nikdy nemohly omrzet! Prespali jsme na ubytovne kde bydlel Hamadi.  Tajne, protoze verejne by nas tam  nenechali a druhy den jsme jeli domu, domu do Carthaga. Maminka mi poslala par knizek, o ktere jsem ji pozadala, jedna byla o divce, zijici v Australii, ktera umira na tuberkulosu a jeji milenec, do te doby takovy nespolehlivy hejsek, si ji vezme za zenu a prijme misto jako osetrovatel v sanatoriu, aby mohl byt s ni. Jmenovalo se  to "Nedovol mi odejit". Ta knizka se mi vzdycky libila, ale kdyz jsem ji cetla asi  500 x, a znala jsem ji slovo od slova, tak mi nakonec uz sla tak na nervy, ze jsem ji v Carthagu nechala. Skoda, dneska bych si ji zase s chuti precetla, nektere pasaze  mi uz vypadly z hlavy :-)).       

    Obcas se mi vracely emigrantske sny, ty byly stale stejna nezmensena hruza, kdy jsem se budila  do nesnesitelne samoty, nervy napjate k zesileni, cela zpocena desem.. Jednu noc mne probudilo kocici mnoukani a jako kdyby se nekdo snazil skrabat dovnitr. Kdyz jsem rano prisla do kuchyne, mela jsem v mise darecek, jedna z mych kocek (starala jsem se asi o patnact ruznych barev a pohlavi) mi porodila v kredenci 5 kotat! No, to bylo prekvapeni!  Nechapala jsem, jak se proboha  mohla dostat dovnitr, jeste s tim briskem!. Bylo to jako  by mi chtela rict: "Vim, ze u tebe budou moje deti v bezpeci a ze nikomu z nas neublizis a postaras se o nas!"

      Co jsem mohla delat, matku po porodu prece nevyhodim, tak jsem ji ustlala v kuchyni deku a celou rodinku na ni nastehovala. Kotata byla prekrasna, zvlaste dve, ktera byla cerne zihana jako mali tygrici!  Hamadi mne nemohl pochopit. "Jiste, kocky mame doma taky, ale venku! "No, ja je mam uvnitr, protoze jsou jeste malinky a ostatni kocouri by jim mohli ublizit!" "Habibti, to je ale prirodni vyber! Az odjedes, tak stejne se uz o ne nebude nikdo starat!" "Ale uz budou velky aby se postaraly samy o sebe, ne?" Proste kotata jsem odmitala dat!  Mam strasne rada vsechna zvirata, dokonce i hady a jestery, teda krome pavouku a svabu. Ale konecne i ty jsem (ac nechtene) doma chovala..

      Behem kvetna kanadsky  konzul prijel znovu do Tunisu a poslal mne na lekarskou prohlidku kvuli vstupu do Kanady. Rekl mi, ze se vrati zase za pul roku. To mne ted ovsem uz vubec nedesilo. At tam v te Marseille zustane jeste hodne dlouho! Prohlidky mne ani nenapadlo se bat, byla jsem prece uplne zdrava. Tunisky lekar mi to potvrdil a tak jsem mela za sebou dalsi krok. Jenze – ted se mi do Kanady uz vubec nechtelo. Mela jsem ovsem i zkusenosti, ne tak prijemne. Jednou, kdyz jsme sly s Hediou na obed do nasi oblibene restaurace na souku... Z niceho nic se prihnala obrovska vlna lidskych tel, strhla nas a unasela ulicemi. Bylo naprosto nemozne se pohybovat jinym smerem. Nevedely jsme proc ani kam vsichni bezi.  Pak na mne Hedia zakricela, co slysela kolem. "Ali, zemetreseni!" Hm, a ja si ho ani nevsimla, jak to?.

     Majiel restaurace si nam pozdeji stezoval, ze spousta lidi mu utekla bez placeni. Ani jsem se nedivila, behem takove drasticke chvilky jit platit a nechat si spadnout strechu na hlavu??  No to si nedovedu dost dobre predstavit... S cim jsem mela problemy, ktere neresil ani cas a nic jineho, bylo obtezovani Tunisanu na plazich. Bylo ted soustavne horko, ja jsem mela plaz par kroku od domku, ale nemohla jsem tam v klidu se jit vykoupat. Jak jsem s nostalgii vzpominala na soukromou plaz v La Marse!  Tady hned byli kolem mne vsichni jako vosy na bonbonu. Zahalovat se do hidzabu na plavani ve vode, na to jsem prece jen byla prilis Evropanka! 

     Vyresila jsem to nakonec docela dobre. Na Ave Habiba Burguiby jezdil autobus z hotelu International. U nej byl krasnej bazen, zadni Arabi, co by mne obtezovali, byli tam jen lidi, co zili v hotelu, vetsinou Evropane. Nemela jsem nejmensi potiz chytit ve meste autobus a pak projit recepci k bazenu. Byl tam bezvadnej personal a brzo jsem se s nimi skamaradila... Jelikoz jsem zila v Tunisu, nebrali mne jako turistku. Skoro vsichni mluvili anglicky a to, ze jsem utekla z komunistickeho sveta, ze mne delalo exota. Zjistila jsem, ze o tom vykladaji turistum kolem a tak se stavalo, ze za mnou casto nekdo prisel a vyptaval se mne na  moji zemi a na socialistickej system. Vetsinou to skoncilo pozvanim na obed v restauraci u bazenu.

     Kdyz se kluci dozvedeli, jak se mi styska po mamince a nemam ji odkud zavolat, zaridili mi, ze jsem mohla volat primo pres hotel.. Konecne jsem po vsech tech mesicich mluvila s mamkou! Obe jsme to obrecely..Psaly jsme si sice kazdy tyden, ale slyset ji – bylo neco jineho.

  . Jamal, ktery byl neco jako sef celeho bazenu, asi petadvacetilety prijemny kluk,  si mi prisel jeden den postezovat, ze nejaka cizinka se prisla koupat, jen tak bez podprsenky. Byl z toho velkej problem, rekli ji, ze se musi ihned obleci, ale ona jeste protestovala.... opravdu jsem nechapala, jak nekteri lide nemaji zadny respekt k mistnim zvyklostem, nebo si neuvedomuji, ze jsou zde pouze navsteva v muslimske zemi!? 

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk