Ten je svobodný a žije u rodičů. Dokonce už i tchyně mu říkala, že můj má rodinu a že by mu neměl stále volat a někam ho zvát, aby s rodinou byl. (A to je co říct, protože ona si nedovolí manžela zkritizovat, a kdyby on i vraždil, vždycky najde vinu na straně oběti.:) Jeho bratr je moc fajn. Je to člověk velmi (snad až nadprůměrně) inteligentní, vtipný, je hodný, nepije, nekouří, a mě a děti bere vlastně jako svoji rodinu. Mně osobně už mnohokrát pomohl v záležitostech počítačů a hudby. To máme společné. Pro děti udělá první – poslední. Těžko bych na něm hledala chyby. Snad jen že je velmi nesmělý (mně trvalo asi 10 let, než se mnou začal normálně komunikovat.)

     Všední dny probíhají v klidu: manžel je v práci (jeho bratr tamtéž), já doma (pracuji doma). Vrací se tak kolem 19.hodiny. Že se za celou dobu skoro nezastaví je mi jasné. Několikrát jsem tam byla a viděla jsem..... Neměl ani kdy vypít se mnou kafe, co mi uvařil. V SO a NE jde někam s bráchou. Není to pravidlo, ale je to hodně často. Když je doma, tak spí nebo kouká na televizi (a já jsem ráda, aspoň má chvilku klidu, kdy nic nemusí). Občas jedeme spolu všichni na výlet (bez bratra, ale ani si stejně volají).

     Jediný manželův koníček ( a jeho bratra) je už od dětství modelaření. Staví si letadla (modely) a pak s nimi chodí lítat. Kdysi jsem taky lítala, ale s věkem mě to už tolik nebere. Jen občas s ním zajdu. To je jediná chvilka, kdy vidím, že je manžel v klidu, že si to užívá, a mě tohle dělá dobře. Vůbec nejsem proti! Lítání je nádhera! Když jde lítat, vezme i syna, když syn chce, a nabízí to i mě. Ale rozhodně chodí lítat jen tam kde je jeho brácha. Ti dva jsou prostě jedno a já nevím co s tím. Kdybych aspoň mohla na toho jeho bratra nadávat, ale když on je tak fajn. Jenomže můj muž je taky fajn. A já s ním chci být třeba jen tak, bez mluvení, bez toho, že bychom museli spolu cokoli dělat. Někdy mi připadá, že na toho bratra žárlím.

     Co s tím? Myslím, že ten bratr je jen důsledek toho, že my dva nemáme nic společného (krom dětí). Ty jsou v pohodě. Syn jezdí s tátou a se strejdou na různé akce, dcera strejdu miluje a všichni společně máme stejné vtípky, stejně se vyjadřujeme... Manžel se vlastně sám snaží. Například ukončí hovor s bratrem, když o nic nejde a jen tak kecají. Minule řekl: skončíme, protože já tady s tebou kecám už půl hodiny a Lenka je vedle mě a já chci mluvit taky s ní.

     Nebo se sebere a každý víkend jede za námi na chalupu (jsem tam v létě celé prázdniny), přestože tam ho to nebaví. Když jsem mu řekla, ať tedy jeden víkend nejezdí a zůstane doma, řekl mi, že to se nehodí. On nerad říká, že nás má rád. Když už spolu mluvíme, mluvíme o jeho práci. To co nemůže říct nikomu jinému, ani bratrovi, probírá se mnou. Ví, že u mě je to jako v hrobě. Svoji práci miluje a všechno ji obětuje, ale proto je spokojený a šťastný. A taky proto, že rodina je v pohodě. O mojí práci mluvíme taky, ale on jí moc nerozumí. Je ješitný, jako každý chlap, a nerad to přizná, tak to nerozvádím.

     Můžeš mi Kudlanko poradit, co dělat, abychom s manželem našli zase společné téma? (nebo co vlastně dělat). Říct to manželovi můžu, ale to nic nevyřeší. Dopadne to tak, že se manžel bude snažit a bude bez toho, co má rád (ať už je to lítání, nebo bratr, nebo práce). Zůstane se mnou, ale co se mnou? Bude z toho podrážděný, já budu na nervy z toho, jak je nesvůj a naše pohoda bude ta tam. Chtělo by to něco jiného, ale já nevím co. Proto se obracím na tebe, Kudlanko. Lenka

ODPOVĚĎ:

     Milá Leni, tak jsem uvažovala, jak z tohohle "konopí" – ono to všechno na venek vypadá poklidně, spokojeně – ale ty se jednoznačně trápíš... Co a kdo je na vině, je jednoznačné, jen jsem nevěděla "jak na to" :-))). Ale – už vím. Nebude to hned, ale když si uvědomíme, že ty vlastně ses odhodlala situaci řešit až po neuvěřitelných dvaceti létech, tak co je půlroku rok proti tomu... Víš, on si ten tvůj švagr to všechno zařídil velice jednoduše: bydlet a jíst má kde – je u maminky, takže má vše, na co je zvyklý, za kamaráda má brášku, se kterým si taky báječně rozumí, pokud by se chtěl věnovat dětem – má ty vaše. Tak co tomu chlapovi vlastně chybí?

     Chápeš to?

     Nezlob se, ale i když to třebas nedělá zúmyslně a schválně, i když je to z jeho strany vskutku jen cesta nejmenšího odporu, tak je to v podstatě parazitování na vašem životě, na vašem manželství. Jo, uznávám, je nesmělý, sama to píšeš – ale takovéhle "uhrabování cestiček" v životě má málokdo. On vlastně jen přijímá, nikomu nedává – a protože je jinak asi poklidný, nenáročný, nejsou s ním žádné velké rozbroje. Jenže – už bys si měla říct DOST a něco s tím udělat...

     Tvůj švagr prostě potřebuje svůj vlastní život. A jedině pak, až bude mít svou ženskou, své děti, svou domácnost – jedině pak se asi tvůj muž zbaví téhle závislosti.. On už má (tvůj muž) v sobě téměř zakódováno, že se o něj musí starat... Nevím – jen hádám – že je ten bratr mladší?

No, a protože i podle popisu tvého muže si myslím, že je jen o něco menší "mouchysněztesimě", tak nejspíš bude všechno na tobě :-))) Musíš mu prostě najít ženskou! Určitě za ta dlouhá léta víš, jak by asi měla vypadat, jak by se měla chovat. Jo, Lenko, bude to běh na delší trať, znamená to velice nenápadné jednání, opravdu diskrétní a decentní, tak, abys dala oběma zúčastněným pocit, že je to všechno vlastně náhodou... Tak přemýšlej, hledej, sháněj... Vždyť se nemusíte rozcházet, můžete pak chodit oba páry... Vždyť může do vaší party přibýt pouze další člen... 

P.S. Ale nemyslím, že bys to měla říkat manželovi a už vůbec ne jejich rodičům... Protože oni všichni si velice spokojeně v současném stavu žijí... A uvědom si, že ty vlastně budeš hledat "narušitelku" :-)))

Přeju hodně štěstí... daniela@kudlanka.cz 

linkuj.cz vybrali.sme.sk