Díky bohu, zatím mi ještě nikdo nevynadal. Někdy jí však hned u dveří zkazí náladu počasí. Ona je potvůrka totiž dáma s velkým „D“ – když je moc velké vedro, tak se jí nechce potit, když prší, to zase nevystrčí ani čumák dobrovolně ze vchodu. Pak zahájím velké přemlouvání ve stylu: „Shirinko, Shiriiiii,  pojď, půjdem se trošku projít“ (docela zbytečná věta), za chvíli se už podbízím: „pojď, dostaneš pamlsek“.  A když ani tohle nezabere, nastává varianta třetí, kdy už celá zmoklá nasazuji dámě vodítko a jde se.

     Nevím, jestli trucuje, ale přivázaná se prostě nevyčůrá – bez vodítka to ovšem zvládne dokonce na povel. A tak se procházíme po celém sídlišti, já ji přemlouvám a milostslečna po půl hodině (a když ji tedy na chvilku pustím) přeci jen loužičku udělá. Ještě stojí za zmínku, že v žádném případě nevleze do trávy, to zaprvé, a nepochopitelně čůrá jako pejsek! Ano, psí holka a zvedne si nohu na patník nebo občůrává kola u aut. Kde to vzala, to nevím. Další čtvrt hodina je čekání na bobeček; za deště je to ještě větší přemlouvací umění jak s čůráním. Nakonec si našteluje u okraje trávníku zadeček přesně tak, aby náhodou do trávy nešlápla a je to, můžeme domů.

     Odemykám hlavní vchod u baráku, hned za dveřmi se rozprostírá rohožka v podobě poměrně velkého kusu koberce. Čistím si boty. Ze začátku mi bylo divné, proč Shira vždycky tak náruživě kouká, když šoupu botama o rohožku. Říkala jsem si – asi se jí to líbí. Ale jaké bylo překvapení, když za nějakou dobu mě začala napodobovat. Ano, Shira si začala pečlivě čistit pacičky... nedá se to takhle popsat, ale je to nesmírně komické. A dělá to vždy, kdykoliv vejdeme do nějakého domu; na rohožce si pěkně očistí pacičky, jednu po druhé a teprve potom pokračuje dál.

     U nás na sídlišti je tím už známá, lidi se chodějí koukat, když jdeme domů. A taky mě přemlouvají, ať to natočím na kameru a pošlu do „Neváhej a toč“. No, ale to bych tu kameru napřed musela mít :-))).

Alena Blažejová

linkuj.cz vybrali.sme.sk