Uhlazenější, co se vzhledu týká, ale s jiskrou v pohledu, který by zapálil víc než ženská lýtka.

Můj vysněný ideál od dívčích let byl popisován jako černovlasý, černooký, vysoký, opálený a svalnatý. V době mých šestnácti ještě nutně musel mít svou vlastní motorku, pravé rifle a džísku z tuzexu (jo, to byly doby) a musel mít rád Elán stejně šíleně jak já. Láska k Elánu mi zůstala až dodnes, černovlasý a černooký ideál se změnil k hnědovlasému a hnědookému (přišla jsem na to, že doopravdy černé oči nejsou… že i ty nejtmavší jsou vlastně hnědé – čokoládové – jako ta hořká čokoláda, která vlastně hořká není, ale sladká).

     Bodie a Doyle mi v paměti taky zůstanou navždy, přibyl k nim dokonce i další herec, pro změnu zase blonďatý s nejmodřejšíma očima, jaké na mě kdy z obrazovky hleděly. Našla jsem ho v seriálu Protiúder. Široká ramena, uhlazené chování, inteligence a tvrdá pěst. Peter Sinclaire v podání herce Simona McCorkindala mě dostal natolik, že bych byla kvůli němu schopná odhodit nákupní tašky, zapomenout na děti a odjet s ním na další misi na záchranu světa před zločinem. I tahle láska pak tak nějak pominula, vyšuměla a zůstalo po ní příjemné vzpomínání a lehký úsměv na rtech.

     Ale zpátky i ideálu. Jaký by tedy měl ten můj vysněný idol být?

     Za prvé – vzhled. Jak už jsem řekla, od černovlasých kudrnatých přes blonďáky jsem přišla na to, že na vzhledu zase tolik nezáleží. Co s chlapem hezkým jak obrázek, když není na nic použitelný? Samozřejmě musí být vzhledově přijatelný, musí se nám líbit. I když – co se líbí jednomu, nemusí být nutně vzorem krásy pro druhého. Takže podtrženo, shrnuto, vzhledem musí být sympatický, protože kdybychom se na toho druhého nemohly ani podívat, tak bychom se zcela logicky musely dívat po druhých. A to by si od nás, něžných a úžasných stvořeníček – skoro bych napsala andělů v ženské podobě – naši ideálové rozhodně nezasloužili.

     Za druhé – oči. Jo, dámy, náš milovaný se na nás musí umět tak podívat, že se přitom zachvějeme až uvnitř duše, v žaludku ucítíme motýlí křídla a kolena nám změknou (jen bacha, ať to nezkouší na sjezdovce, tam musí kolena zůstat pevná, nebo to zle skončí). No a taky by ty oči mohly být čokoládové...

     Za třetí – ramena. Ramena musí být široká, pevná a ocelová, aby byla oporou pro všechny naše smutky (nechce se mi z vyhřátého pelíšku do práce, fakt ne), neštěstí (zlomila jsem si nehtíček, drahý) a nespokojenosti (ta kolegyně je fakt nemožná, zase si koupila tu blůzku, co jsem chtěla já, o den dřív než já a tak si ji teď já nemůžu koupit). Prostě ta ramena musí být natolik silná (a není to o jejich šířce, kdepak), aby unesla veškerou virtuální tíhu našich starostí. Někdy musí unést i naše pevné objetí, nejen ty drobné jemné ženské ruce zaklesnuté do sebe za mužským krkem, ale i zbytek těla patřící k těm ručkám.

     Za čtvrté – nohy. Musí být svalnaté, chlupaté a hlavně musí za námi chtít chodit. Přenést milovaného přes hory, přes doly, přes potoky a řeky, až k nám, přes obchodní domy, přes supermarkety, přes vinice, pole a lesy, k nám, kamkoliv, ale nejlépe přímo do postele a do kuchyně (nebo naopak?).

Za páté – povaha. Náš ideál musí být sympatický, příjemný, milý, usměvavý, se smyslem pro humor (hlavně černý – miláčku, jak je možné, že na tvém kontě už není ani koruna, když jsem si koupila jen pár maličkostí?). Musí být tolerantní, musí milovat všechny mé chybičky a nedostatky stejnou měrou jako mé přednosti, musí být rázný a mužný a stejně tak něžný, plachý a nesmělý ve chvílích, kdy ho chci svádět a dobývat a musí si mě umět dobýt tak jak Jára Cimrman severní pól a veškerá plachost a nesmělost pak musí být ta tam… Musí vědět, co chce a když to bude chtít, tak si to prostě urve (ženy většinou neví, co chtějí a je těžké se v nich vyznat a když už jsou tak nečitelné, tak muž povětšinou netuší, jestli to chtějí nebo nechtějí. Ale nezjistí to jinak, než že to zkusí. Nebude čekat, nebude se ptát, prostě půjde a řekne to rovnou – miláčku, chci tě. Chci tě teď hned a tady, případně tam a tam…). A samozřejmě nejvýraznější rys jeho povahy musí být ten, že mě bude chtít. Mě a žádnou jinou, ne mé lepší nebo horší já, ne mou napodobeninu, kopii nebo zrcadlový obraz z Petřína.

     Za šesté – inteligence. Ano, inteligence, o ní je řeč. Muž musí být chytrý, inteligentní, obdivuhodný. Musí umět pohladit vlasy stejně jako zalepit píchlou duši (a nezáleží na vás, milé dámy, je-li ta vaše duše černá nebo bílá, je-li z kola, auta, nebo ta uvnitř vás). Muž ideál musí být chytrý, ne vychytralý, moudrý a rozumný (ovšem stejně tak jsou chvíle, kdy veškerý rozum jde stranou a nastupuje nerozum, slepota a vášeň). Taky nezáleží na výši IQ, protože přiznejme si to, děvčátka, ženy a žínky, ten, kterého obdivujeme, je v našich očích vždy ten nejchytřejší, nejinteligentnější, nejúžasnější a nejskvělejší.

Za sedmé – co ještě proboha napsat za sedmé? Mám ještě nějaké speciální požadavky ke svému vysněnému ideálu? Aha – mám. Další a velmi důležitý bod. Společné zájmy.  Mít něco společného, co nás bude spojovat. Spojovat, tedy táhnout k sobě, být důvodem rozhovorů, debat, sporů (těch příjemných) a nasměruje naše pohledy jedním směrem, nikoliv nás bude svazovat. Mít svázané ruce, nedejbože celým tělem být uvázaný k druhému, je ubíjející. Ale když dva spojují společné zájmy, už je to na světě príma. Sama si nedovedu představit, že bych já, maso milující veselá cyklistka čtoucí fantasy a kovbojky, majitelka rozdivočelého psa, mohla mít něco společného s vegetariánem nenávidějícím kolo a opovrhujícím vším, kde se fantazíruje nebo střílí z koltů přímo od pasu, navíc alergickému na psí srst.

     Takže tak...

     A nakonec, proplouvajíce životem, stejně zjistíme, že na tom svém ideálu musíme sem tam něco slevit, něco odpustit, něco skousnout a něco přidat, protože nikdo nejsme tak dokonalí, abychom zapadli do předem stanovených kolonek. Protože život sám se lajnuje až cestou. Přání je polovinou cesty, skutečnost je druhou polovinou.

     A kudy ta cesta povede, ví snad jen ten Bůh nad námi (je-li nějaký).

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk