V době po jsem byla naprosto zoufalá, nevěděla kudy kam, co dělat, jak se k němu chovat a tak. Největší problém je asi v tom, že se nadále vídáme téměř denně a já si pořád nedokážu představit život bez něj. (Vše je dost propletené, on pracuje v rodinné firmě mého strejdy, všichni přátelé a známí jsou společní, dovolené, hory apod. vše pořád společné.)

     Vím, že mě má rád, je na mě většinou velmi hodný a je ochotný mně i dost pomáhat a nejspíš kvůli tomu jsem pořád doufala a asi pořád doufám, že se vrátí. Ještě jsem nenapsala, že vlastně od rozchodu, kdy byla asi jen měsíční pauza, spolu pořád spíme a v sexu jsme oba spokojení, takže tam problém taky nebyl. Všichni kolem říkají, že jsme naprosto ideální, že si hodně rozumíme, máme stejné zájmy, oba lyžujeme hodně cestujeme, procestovali jsme spolu celou Evropu, velkou část Afriky, část Asie, prostě  neuvěřitelně moc vzpomínek a společných zážitků.

     Jenže tím, jak ho stále miluji, jej taky dusím a tak vznikají v poslední době i nepříjemné hádky a scény z mé strany, což mu vadí a dospělo to až tam, že mně v sobotu řekl, že mě má rád, ale že posledních pár měsíců mu se mnou není příjemně. Hrozně mě to ranilo, protože to nejsem jen já, kdo vyhledává jeho společnost, on mně též volá, stavuje se u mně, navrhuje výlety apod. S nikým jsem takovou lásku spojenou i s vzájemným přátelstvím nezažila a získávám pocit, že už asi ani nezažiju.  

     Včera odpoledne jsem mu volala, jel služebně mimo město, nic divného jsem v  tom neviděla, jen mě nějaký vnitřní hlas napovídal, že je něco jinak. Večer se měl stavit s nějakými dokumenty, ale pořád nejel, tak jsem mu volala a on to nebral.... Náhodou jsem volala kamarádce, jestli si u mě v autě nezapomněla svetřík a v tom mě to došlo, byl v Brně a s ní, nic jsem na sobě nedala znát a telefon normálně ukončila, jako by se nic nedělo. Asi za hodinu volal on, že už je na cestě a já se ho přímo zeptala – kde byl, odpovídal vyhýbavě, ale nelhal, řekl, že služebně a pak za ní. Hrozně mě to ranilo, Brno je od nás přes 100km, to se na kávu jen tak nechodí.

     Přemýšlela jsem co mám dělat, nakonec jsem jí zavolala a řekla jí, že mně řekl, že byl za ní a jestli si se mnou o tom může promluvit. Souhlasila a vůbec nechápala, co se děje, že ona to brala jako normální kávu s kámošem a že se nic neděje, nabyla jsem dojmu, že o něj nemá zájem. Jak přijel, tak byl na mě hodný, povídali jsme si, ptala jsem se ho na ni a i z jeho slov jsem pochopila, že ona o něj nejspíš nemá zájem. Řekl, že k ničemu nedošlo, ale přiznal, že o ni měl nebo má zájem. Vůbec nevím, jak se mám chovat, co dělat, navíc to neskutečně bolí a já mu nemůžu nic od srdce říct, jak to bolí a jak hluboce mě to ranilo, protože vlastně spolu oficiálně nechodíme a každý si můžeme dělat co chceme. Řekla jsem mu, že se mě to dotýká, protože s tou slečnou se docela znám a mám ji ráda, navíc v pracuje u nás ve firmě, vždy část roku přímo pode mnou a sdílíme spolu kancelář. Řekl, že s ní nechodí a asi ani nebude, tak o nic nejde.

     Jenže já mám dojem, že tomu není konec a že spolu nakonec začnou, ona teď taky nikoho nemá a já ji nemůžu absolutně konkurovat, je mladší, krásná, bezdětná, vcelku chytrá, prostě má vše. Vůbec nevím, jak z toho kruhu ven, když jsme se rozešli, tak mě těšilo, že vlastně ani jeden den beze mě nevydrží a říkala jsem si, že to budu brát jak to půjde a časem to všechno třeba vyšumí a odezní a bude dobře a já začnu znovu, ale nestalo se. Já jej miluji stále, on mě ne, má mě jen rád a jak říká, tak o mě nikdy v životě nechce přijít úplně, protože si rozumíme a váží si mě, i když o tom v poslední době začínám pochybovat.

     V době po rozchodu měl nějaké známosti, dvě byly i intimní, ale nikdy nedokázal s nějakou začít, vždycky jsme nakonec skončili spolu. Myslela jsem, že to má asi podobně jako já, protože já jsem za ty tři roky nepotkala žádného muže, který by jej nějak přesvítil.

     Připadám si strašně slabá a hloupá, mám pocit, že si se mnou může dělat co chce, mé sebevědomí je na bodu mrazu, cítím se stará, škaredá a tlustá, prostě jaksi opotřebená a že mě vlastně ani nikdo už nemůže chtít. Navíc mými stavy trpí i holky, vším se mnou procházejí a je mně to líto, nezaslouží si to, měly by mít doma hodnou a veselou mámu (přitom já se jen utápím v slzách a jsem podrážděná).

     Nedokážu popsat své pocity, cítím se jako by to všechno byla má vina, nějak se stydím za to, že mě opustil, že teď chce jinou, pociťuji to jako své další osobní selhání, že všechno dělám špatně, nic se mi nedaří, jsem psychicky velmi vyčerpaná a nepříjemná na své okolí, téměř pořád mám špatnou náladu, nedokážu se bavit.

     Tolik bych ho chtěla zpět a neskutečně bolí ten jeho dnešní výlet, který asi ani není poslední. Snad se v tom nějak vyznáte a pokud jste to přelouskali až sem, tak poraďte, pomozte... Muflonek

(zvýraznění: daniela-kudlanka)    

linkuj.cz vybrali.sme.sk