Kromě toho, většina byla včera v café svědky naší milostné scény. Pak se objevil Hamadi. "Pojedu s tebou do Tunisu"; řekl mi. "Už jsem zavolal, že přijedu do práce o den později." Jeli jsme spolu louagem do Tunisu, přespali další noc v Cartagu a v pondělí ráno teprve Hamadi jel zase do Soussu. Byly to nádherné tři dny, místo těch osamělých, kterých jsem se bála.

     Byli jsme tak zamilovaní!  Život byl teď docela příjemný. S Hediou jsem chodila aspoň jednou týdně na oběd  na souk a ona mi vymyslela, co říci klukům, když mne otravuji a  pokřikují na mne na ulici. Mnohokrát to se mnou sama zažila, tak mne naučila vtipnou odpověď: "Rude belik, Allah bish yhiz Sanic!=Buď opatrný, nebo ti Alláh sváže jazyk!" Když jsem to použila poprvé, nemohla jsem věřit, jaký to vyvolalo šok v partě mladých kluků a začali se hned všichni strašně smát a omlouvat jeden přes druhého! Byla jsem spokojena a hned jsem se cítila o hodně lip.

     Jeden den mne Hedia pozvala k sobě domů. Měli krásný veliký dům s velkou zahradou na předměstí Tunisu. Byla to domácnost s bratrem jako jediným mužem, sestrou a maminkou. Tatínek jim zemřel už před mnoha lety a ostatní sestry byly vdané. Bratr byl docela hezký kluk, kolem třicítky, ale měla jsem pocit, že mu strašně vadím. Když mne Hedia představovala, tak měl sklopené oči a nikdy se na mne nepodíval. Když jsem se ptala Hedii proč, tak mi vysvětlila, že nejsem zahalená, navíc jsem Evropanka, a to znamená že chci svádět muže. Vzdychla jsem si: "Já bych je raději odpuzovala!" 

     "Když je žena zahalená, tak není sexuálnim objektem", řekla mi Sadira, ze které jsem viděla jen obličej a ruce. Všechno ostatní měla zahaleno v safsari, ale její obličejíček byl pořád rozesmátý a věčně se něčemu chichotala. " Studovala na tuniské universitě práva a anglicky se domluvila velmi dobře. "Víš, Mahmud má z tebe strach!“ „Počkej, překvapíme ho!"  Vzala mne do ložnice v 1.poschodí.  "Uvidíš ten rozdíl! – Musíš být opatrná na své tělo, a ne ho ukazovat každému! Úkolem ženy je, nevystavovat muže pokušeni!" Pohlédla s výčitkou na Hediu. "Nejsem vdaná, tak co bych nosila safsari!“  vyjela na ni Hedia.  Přemýšlela jsem v duchu, kolik toho Sadira vlastně o Hedie ví, asi moc ne. Chápala jsem, že Hedia je vlastně  rebel. Určitě  bych byla taky, kdybych pocházela z takové rodiny. To mi ještě říkala, že její  tři provdané starší sestry jsou obřezané. A moc mne překvapilo, že to byla maminka, kdo trval na jejich obřízce. U dvou nejmladších to otec nedovolil. Sadira mi pomohla  s přehozením  safsari.

     Už jednou jsem ho měla na sobě, ještě když jsem s Alainem a klukama z LaMarsy, jezdila k Saide do Carthaga. Je to v podstatě něco jako veliké prostěradlo ovinuté v pase a sepnuté na rameni. Je přehozené přes hlavu (vlasy nemají být vidět) a přidržuje se rukou pod bradou.  No, představte si, přehodit přes sebe beztvaré prostěradlo. Kde není vůbec poznat ani jakou má dívka postavu, fakt nemůže budit žádné sexuální choutky. Opravdu mne překvapilo, že někdo vzdělaný jako Sadira, se může zahalovat. Vysvětlovala mi to: "Podívej se na Evropanky nebo Američanky! Učí se už odmala, že jejich cena je v jejich kráse! Utrácejí strašné peníze za makeupy, za krémy, prostě za věci, na kterých vůbec nesejde. Trápí se hlady, drží diety, nechávají si zvětšovat či zmenšovat prsa. Já si obléknu hijab a je jedno, jestli pod nim mám nějaké kilo navíc nebo jestli jsem si včera neumyla vlasy, a jediné podle čeho jsem posuzována, je moje personalita. Korán nás učí, že muži i ženy jsou si rovni a že nemají být posuzováni podle pohlaví, krásy nebo majetku. Jediná věc, která má rozlišovat jednoho člověka od druhého, je jeho charakter. Chci, aby mne muži brali seriozně... Každý, kdo vidi, že jsem zahalena, ví, že jsem dobrá muslimka a slušná dívka! Podívej se, jaké ty máš problémy, protože se dívají jen na tvé tělo!" 

     Musela jsem s ni souhlasit. Ano, ideálně by to tak určitě mělo být, ale ... Sadira i Hedia, než jsme vyšly, tak věnovaly velkou péči namalování očí. Pak je Sadira namalovala kouskem uhlí i mně. Moje zelené oči mi ale nepřipadaly tak exotické... Všechny tři jsme sešly se schodů dolů a Mahmud jenom lapal po dechu. .. Nechaly jsme ho lapat a vydaly se na souk, ale na úplně jiný. Tam, kam nechodí turisti, ale Tunisané. Věci tam ležely jenom na zemi v hromadách a v jedné z nich jsem našla zelené sametové kalhoty, které mi připadaly pěkné a stály jen 300 milimů. Najednou mne nikdo nepronásledoval, nikdo se mne nesnažil dotknout. Jenom mi vadilo, že jsem pořád musela jednou rukou přidržovat pod krkem safsari, aby mi  nespadlo z hlavy. Muži se ke mně ale chovali  úplně jinak. Žádné hvízdáni nebo pokřikováni, jenom úcta. "Hamdulilláh, díky Bohu!" Zlaté safsari! "Hedio, proč nenosíš taky safsari?" "Není to tim, že bych nevěřila v Alláha"; vysvětlila mi; „ale prostě chci mít svoji vlastni osobnost, a když si vezmu na sebe safsari, najednou jsem – nikdo – !"

     Já jsem to ale milovala, být aspoň občas nikdo! Safsari mi dalo naprostou volnost, kterou jsem ráda využila. Ano, zahal se a budeš volná! Zdálo se to nesmyslné, ale byla to pravda.

Alena Kennedy, Yukon, Kanada

linkuj.cz vybrali.sme.sk