„No, já jsem si večer do stanu pověsil mucholapku, aby mi tam nelezly mouchy a ráno jsem na to zapomněl a ona se mi nalepila na hlavu a nejde to sundat.“ Po odstranění mucholapky však na hlavě zůstala vrstva lepidla. Co s tím? „To půjde technickým líhem,“ vykřikl kdosi z davu přihlížejících a z kapsy hned pohotově vytáhl lahvičku se zmíněnou tekutinou. A bylo to.

     „Paní doktorko, paní doktorko, popálenina padesátého stupně,“ křičel příští den malý nezmar, co předtím zápolil s mucholapkou. Poslala jsem tedy pro zdravotnici a vedu malého pacienta na ošetřovnu. „Copak sis zase udělal?“ „Popálil jsem se horkou kalafunou, popálenina padesátého stupně, už mi odumírají prsty. “Ukaž, kde to máš?“ Chvíli se kouká na prstíky natažené před sebou, potom mi celou ruku strčí před oči. „Tak kde je ta hrůza,“ ptám se. Nějak tu popáleninu nevidím.

Udiveně se kouká na napřažené prsty a zavrtí hlavou: „Nevím, ono se to už asi ztratilo samo.“

     Další den, chvilka před večeří. Malý klučina se dobývá prstíčkem do vydávacího okénka v jídelně. To je ale zastrčeno na zástrčku, takže nejde nadzvihnout: „Paní kuchařko, paní kuchařko, okamžitě mi dejte najíst, nebo se hlady zasebevraždím.“

     Po večeři: „Jakto, že jsi všechno vrátil a skoro nic nesnědl, když jsi křičel, jaký máš hlad?“

„Snědl jsem jen ty kolínka, co nebyly polité tamtím. Já tohle nejím.“ „Co tohle?“ „No tohle, to bílé a růžové.“ „To je přeci kuřecí masíčko a smetanová omáčka.“ „Aha, no tak to teda nejím.“ „A co doma jíš?“ „No, nejraději hamburgra nebo hot-dog. Nebo hranolky.“ „Ale ty jsi na obědě nesnědl ani polívku, viď?“ „No, nesnědl, já polívky taky nejím. Ono v ní něco plavalo.“ „Co v ní plavalo?“ „No něco zelené a oranžové a tak.“ „Myslíš hrášek a mrkev?“ „Jo, to teda asi myslím.“ „A jakou polívku jíš?“ „Žádnou. Já mám místo polívky nejraději suché rohlíky.“

     Další den. „Paní kuchařko, paní kuchařko, já chci ještě jeden suchý rohlík.“ „Ale zlato, vždyť jsi jich už dostal pět. Neříkej, že máš ještě hlad.“ Klučina horlivě přikyvuje hlavou: „Mám, mám obrovskej hlad.“ „To není možné, opravdu jsi je všechny už snědl?“ Chvíle zaváhání, pak se hlava pohybuje jakože směrem k přikývnutí, nakonec si to však rozmyslí a váhavě dodává. „No, nesnědl, ale já je sním. A ty co nesním, ty si schovám do kufru a až přijde na návštěvu maminka, tak jí je dám jako dárek...“

Další den. Klučina byl nalezen uvázaný u fotbalové branky jako indiánský zajatec u mučednického kůlu. Po chvíli rozpaků a smíchu je malý zajatec osvobozen. „Kdo ti to udělal? Kdo tě tam uvázal?“

„Nikdo, to já sám.“ „Nepovídej, že sám. Musel tě někdo uvázat. Kdo to byl?“ Chvíle mlčení. Hlava pracuje o sto šest, hrdina očividně nechce prozradit viníka. „Fakt, nikdo.“ „Nepovídej, tohle není legrace. Někdo ti to musel udělat.“ „No tak teda jo. Můj spolubydlící. Prý jsem moc kecal, tak aby měl chvíli klid, abych ho tolik neotravoval. Ale já ho moc neotravoval, já mu jen zpíval...“

     Deset dní uteklo jak voda. Dort na rozloučenou, závěrečný táborák a sbalené batohy pod postelí. Poslední noc, poslední snídaně, balíček na cestu a horlivé vyměňování telefonních čísel a adres. Sejdeme se brzo, jo? Jak by ne, vždyť většina z nich se vidí každý týden v kroužku. Pár táborových lásek – tajných i veřejných, tři děvčata jsou tři děvčata, což znamená na každou z nich deset chlapců, za rok se sejdeme zas…

     Ale ne, nesejdeme se až za rok, to je moc dlouhá doba. Za tři měsíce nás čeká víkendové soustředění. Takže hurááá na další akci. A já si pro všechny případy nedočkavosti a netrpělivosti budu opakovat to tajemné zaříkávadlo – tábor, tábor...

Pavla Konupčíková, Olomouc

(pozn.red.: uhodnete, který xichtík na obrázku je Vodoměrka?)

:-))))

linkuj.cz vybrali.sme.sk