Vymazat, vrátit tu spoustu uběhlých let. Můj syn, který mi nabídl „taxislužbu“, nastraženě naslouchal s pobaveným a občas i překvapeným výrazem ve tváři. Jen tak během řeči mu oznámila, že vzhledem k jeho dospělosti mu absolutně nemám co radit ani do čehokoliv mluvit, a že mu kdykoliv osvětlí kterékoliv temné zákoutí mého životaběhu (to jsem poněkud pobledla...). Že on si má dávat pozor na kolena a klouby vůbec, jíst hodně želatiny a brát všechny ženské s rezervou. Ale vzhledem k tomu,  že je budoucím obrovským holkařem (řekla to podstatně jadrněji), tak se žádné nudy v tomto oboru nemusí bát. Syn-romantik zrudl a ztichl, my se ponořily do svých novinek i stařinek. Povídaly jsme blaženě jedna přes druhou, a snažily se vybrat z odvátých životů co nejvíc barevných bodů, které by tu druhou mohly zajímat.  Helenka mi se smíškovským šarmem předkládala nejnovější zprávy, já se vyptávala na společné známé. Přesto se divila, že jsem dosti „drbů“ znala (jo, holka, na rozdíl od Tebe jsem baba internetová, a i když jsem se občas procházela na protější straně oceánu, duchem jsem doma). Vteřinově jsem se přistihla, jak jakoby odněkud shora pozoruji nás dvě, dámy ve věku, kdy svíčky jejich narozeninového dortu cenou podstatně převyšují pořizovací náklady dortu samotného, dvě zcela odlišné a přitom tak perfektně si rozumějící ženské. Cítila jsem, že je mi s ní čím dál tím víc líp a že bych zase byla ochotna vymyslet nebo se alespoň připojit k nějaké zhůvěřilé bláznivině… Jako tenkrát s našimi prvními auty…To jsme se jedno kalné ráno vsadily, která z nás si koupí dřív auto. Byl myslím čtvrtek. Ještě odpoledne jsem obvolala přehršel tehdejších Mototechen, a po zjištění, že v pondělí budou prodávat v Bratislavě trabanty, jsem zakoupila na pondělí letenku. Vlastně dvě, i pro svého spolužáka z FAMU, Ondru Lukavského, který jakožto hodný a milý vozka letěl se mnou, neboť o mém řidičském průkazu se mi v té době mohlo jen zdát. Večer pak stál pod našimi okny stříbřitý trabantík, mé první a nejmilovanější autíčko. Padly na něj tehdejší celorodinné úspory. Sázku jsem však prohrála, protože na Karláku, kde tehdy Helenka bydlela, už od soboty parkovalo jasně červené embéčko. Následně oběma nastalo martyrium s autoškolou. Když jsme po několika nedělích rychlokursu nepatřičně získaly růžovou knížečku, začala autoškola života… Byla to doba, kdy nejlevnější benzin stál litr kolem dvou korun a pokuta kolem dvaceti… 
     A tak jsme povídaly a povídaly, až jsme se dohodly, že Štědrý den strávíme spolu. Byl to jeden z prvních po našem druhém setkání…před čtyřmi léty. Během našeho povídání se kouzelný byt zvolna naplňoval duchem Vánoc. Na vyleštěná okna se zavěšovaly ozdoby, vánoční slavnostní věnečky, nadýchané záclony. Celý byl Helenkou zvolna převlékán do slavnostního. Musela jsem chtě nechtě myslet na plno jiných mých přítelkyň (i podstatně mladších), které na jakékoliv „svátkování“ už dávno rezignovaly. Maximálně chvojí do vázy a pár větviček jmelí k lustru. Helena ale neustále žila na sto šest procent. Její den mohl mít nejméně čtyřiatřicet hodin, a ještě by jich bylo málo. Sama to se smíchem komentovala – když nemůžu čas natáhnout, zkrátila jsem čas na spaní.
    V koutku srdce jsem měla velký obdiv – dokázala překonat tolik ran osudu. Nemoc a smrt milovaného syna, infarkty i smrt manžela, nemluvě o vlastních zdravotních trápeních. Měla v sobě obrovskou životní sílu. Šířila kolem sebe dobrou náladu, pohodu a elán to zkusit taky – ještě se k něčemu pořádnému rozhoupat – když to přeci svede ona… Od té doby jsme se zase často vídaly – jak u ní doma, tak pak ve Slatině. Dohodly jsme se i na společné práci… Měla jet také k nám do New Yorku – jen co se jí udělá líp… <?xml:namespace prefix = o />

    Na její pohřeb nepůjdu. Když mi umřela maminka, zařekla jsem se, že příští, kterého se zúčastním, bude až ten můj. A tak vlastně stále můžu čekat, až zazvoní telefon a v něm se ozve: „Ahoj ségro, co dneska podniknem?"

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk