Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

 Syn židovského otce ze Sudet (narodil se 13. července 1930 v Rumburku) brzy poznal, jak umí politika zasáhnout do života obyčejných lidí. V roce 1930 musela rodina uprchnout před Hitlerem do Prahy, a od září 1940 nesměl malý Jirka chodit do školy. Tento zákaz, který dítě napřed vnímalo jako báječnou svobodu, si vynahrazoval usilovnou četbou.<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

    Za války však nebylo dost dobře možné uniknout jen do světa knih: stejně jako snad všechny ostatní židovské rodiny, i Loewyovi pocítili na vlastní kůži, co je to nacismus. Babička a dvě Jirkovy sestřenice zahynuly v koncentráku. Chlapec měl i vlastní, nezprostředkovanou zkušenost s tím, jak dokáže nenávistná ideologie lidi zfanatizovat. Už v Sudetech ho malí Němci honívali po ulici, a v Praze potkával na ulici své spolužáky, kteří ho bez výjimky „ze dne na den přestali vidět“. Pak přišel konec války – a patnáctiletý Jiří Loewy vnímal odvrácenou stranu vítězství nad nacismem. Viděl „odplatu“, která v Praze stíhala Němce, aniž by kdo zkoumal, zda se něčím provinili, viděl, jak fanatický dav mlátí německé ženy a děti. Viděl v Sudetech, jak vypadal tzv. divoký odsun Němců. Nikdy na to nezapomněl – a celý zbytek života se snažil své čtenáře přesvědčit, že nenávist, ať už je motivovaná rasově, národnostně nebo jakkoli jinak, nic dobrého nepřinese.

Chvilku to vypadalo, že se z Jiřího Loewyho stane novinář. Už za války napsal reportáž z dorosteneckého utkání ve fotbale, a předložil ji legendárnímu „sporťákovi“ Josefu Laufrovi. Odpověď byla dvojznačná: „Kluku, máš talent. Rozhodně piš, ale slib mi, že nebudeš nikdy psát o fotbale.“ Po válce Jiří nastoupil jako elév v sociálnědemokratickém deníku Stráž severu lidu v Liberci, ale práce mu vydržela jen do „vítězného“ února 1948. Jiří, sociálně demokrat po otci a dědečkovi, cítil v nové moci fanatismus, kterého se děsil a se kterým se nehodlal smířit. Nehodlal se smířit ani se zánikem strany, ke které se hlásil, a tak se zapojil do podzemní činnosti. Vyneslo mu to v osmnácti letech rozsudek na šest let vězení. Po anabázi vyšetřovací vazby prošel věznicemi na Borech a na Mírově, a pak strávil tři roky v uranových dolech na Jáchymovsku. Propustili ho předčasně v roce 1953 – jako nevyléčitelně nemocného. Naštěstí se ukázalo, že nemoc byla vyléčitelná, a tak si Jiří Loewy začal z trosek budovat nový život. V roce 1958 se v Praze oženil, a v roce 1960 už byl znovu v redakci týdeníku Přást. Tam prožil šedesátá léta i postupnou liberalizaci kulturního a posléze i politického života, ale po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy se rozhodl, že experimentů s totalitními režimy už zažil dost, a v roce 1969 emigroval do Rakouska a pak do německého Wuppertalu. Dvanáct let (od r. 1978) vydával periodikum Právo lidu, kde poskytoval rozsáhlý prostor českým s slovenským autorům z celé politické škály – Právo lidu v jeho redakci nikdy nebylo uzavřeným sektářským plátkem. Po zhroucení komunismu vypadaly vztahy mezi „novými“ domácími a exilovými sociálními demokraty všelijak, ale Jiří Loewy o tomto období mluvil s nechutí. Jeho nepřehlédnutelná noblesa mu bránila rozmazávat vnitrostranické spory na stránkách novin. Hlavně však jeho cílem nebyla stranická kariéra, nešlo mu o funkci a už vůbec ne o hmotné požitky. Dávno tvrdil, že na to, aby byl sociální demokrat, nepotřebuje stranický průkaz.

    „Postrádám určité džentlmenství k politickému soupeři a především kavalírství vůči ženám. To, co je český tisk schopen vyvádět s některými ženami, je hluboko pod úrovní. Neexistuje ani respekt vůči starším lidem,“ řekl Jiří Loewy loni v únoru v rozhovoru pro LN o českém tisku.

Měl pravdu – o to víc bude české novinařině tento noblesní gentleman chybět.

Petruška Šustrová (pro LN)    

linkuj.cz vybrali.sme.sk