Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Ale nejprve si přečtěte reakci, kterou poslala naše čtenářka Johana:<?xml:namespace prefix = o />

    „Jano, Tvůj článek jsem četla už před několika dny a neměla jsem odvahu na něj reagovat. Asi by se prostě ta reakce nedala zveřejnit. I když vlastně pochybuji, co by bylo horší, jestli ty nadávky, nebo to, co jsi napsala. Víš, to, co udělaly příbuzné oné babičky,  je vlastně fakt – ony ji odsoudily k smrti. Nevím, asi to ani nejde popsat,  ta hrůza a zděšení, ale tohle je opravdu zrůdnost!  A nejenom že to udělala dcera, ale i člověk (jestli se tomu tak dá říct), který skládal Hippokratovu přísahu! Jsem ateista, ale přesto všechno věřím, že NĚCO, nějaká energie nebo síla tady je. Věřící ji říkají Bůh. A já věřím přísloví – Boží mlýny melou…. Není možné, aby tento zločin nebyl potrestán. Mluvím o Bohu proto, protože nevím, jestli něco svedeš proti takovému molochu, jako je korupce. Ale stojí to za to!!!

    Mám starší maminku, je jí přes sedmdesát let. Miluji ji celým srdcem a čím je starší, tím více obdivuji její moudrost. (Ne každý člověk, který je starý, je i moudrý, ale ona opravdu je!!) A čím víc nabírám rozumu i já, tím víc si vážím chvil, kdy jsme spolu. A tím víc se děsím dní, které přijdou, až tu nebude. Je to člověk, který mě má rád, prostě takovou jakou jsem. Člověk, který mi umí naslouchat a slyší to co říkám, a rozumí, co vlastně chci vyjádřit. Nic nepřekrucuje a nehledá jinotaje a nedělá podrazy. Také se kolikrát zasmějeme, když má sem tam dětinské úlety, jak to staří lidé mívají a v té chvíli ji miluji nejvíc, protože je to takové malé, vrásčité, šedovlasé dítě... Znám ty její vrásky a když ji pohladím po tváři nebo po rukou, tak ta kůže je měkká a jemná.

Moje známá mi jednou řekla: Když ti umře maminka, ztratíš domov. A asi má pravdu, i když dávno bydlí jinde, má stále rodinu, děti, vnoučata.

    Charakter člověka se pozná podle toho, jak se chová ke slabším a bezbranným. Nechtěla bych být pesimistou, možná je to tím, že se o těch hajzlech prostě jenom víc píše, že je to zajímavější, že to jitří smysly… Ale odkud si potom ten zbytek má vzít naději, že toto už se nestává společenskou normou? Co je vlastně normální?  Doufám, že ty dvě hydry nebudou moci spát a budou se potit hrůzou, až je babička bude strašit z onoho světa. Protože na rozdíl od neznalých věci, ony moc dobře vědí, do jaké hrůzy ji poslaly!!! Zavřít ji tam a napíchat do ní oblbováky, a vzít všechny osobní věci a šaty i spodní prádlo, tak aby klesla až na dno, přesně jak se to dělá!!! Jaký je to život? Dveře bez klik a zamřížované okna!!! Směješ se? Dostaneš prášek! Brečíš? Dostaneš prášek! Můžeš jenom hledět a šourat se po chodbě!!! Johana“

    Ano, když jsem to dočetla, bylo mi nesmírně smutno. A vzpomínala jsem na tu milou paní N. Po smrti manžela se proměnila. Vlastně jsem teprve pak poznala, jak fantastická, veselá a především nesmírně schopná je to ženská… Ani jsem vlastně ještě nenapsala, že dva roky v jejich dvougarsonce bydlel i syn s manželkou a paní N. vlastně odchovala jejich holčičku. Starala se o ni od narození, i pak, když „mladá“ šla do práce. A když tedy manžel zemřel,  do vnuččiných šesti let ji měla u sebe. Pak měla pár krásných let, opravdu jsem jí je přála – chodila do turistického oddílu, byla členkou Klubu za starou Prahu, měla kolem sebe plno kamarádek. Každý rok si ušetřila na čtrnáctidenní výlet do lázní. (Pochopitelně a jak jinak, neustále rodinu svého syna jak mohla, podporovala. Však znáte babičky…). Asi tak před  třemi roky se však projevilo postupující stáří. Navštívil ji „obávaný Němec“ jak říká s černým humorem moje kamarádka  - Alzheimmer. Začala mít najednou výpadky… Stále se ještě starala sama o sebe, nakupovala si, vařila, ale občas – občas jí trvalo déle, než se dostala domů, bloudila v ulicích i po domě. Když to tak píšu, uvědomuju si, že za dobu, co tu žijeme, se Jižní Město stalo jakousi vesnicí – většina „starousedlíků“ se zná. A tak se vždy našel někdo, kdo ji domu dovedl. V té době už se o ni její příbuzní přestali zajímat – byla totiž nepotřebná. Vzpomínám, jak mne jednou pozvala, abych jí pomohla „s papírama“ – sepsat darovací listinu – darovala svůj byt vnučce. Marné bylo, když jsem jí říkala, aby to nechala být, že oni to po její smrti stejně dostanou. Prý by museli platit daň… Pak to šlo rychle – paní N. občas bloudila jen tak v košili po domě, nevěděla kde je, byla nešťastná, uplakaná.        Párkrát to bylo dost složité, ale pak jsme si ještě s jednou sousedkou vzaly její klíče od bytu. A tak se nás asi pět o babičku staralo. V lednici totiž mívala plesnivějící jídlo, nedovedla si ho už sama udělat, vzít. Když jsem několikrát jejím blízkým (jak směšně to zní, co?) volala, vždy slíbili, že se o ni postarají, ale říkali, že na to nemají peníze…A že si ji vzít k sobě také nemohou, že nejsou skoro vůbec doma… To už do mne vstoupil svatej vztek, zašla jsem ke zdejšímu obvoďákovi a vše řekla. Dozvěděla jsem se toto: donášková a pečovatelská služba je pochopitelně k dispozici, ale ne lidem, jako je její syn, který je prý velmi bohatý hoteliér… A že mají zapsáno, že babička je prý pod perfektní opaterou… Co byste na to řekli? Protože však byla situace neudržitelná, protože synovi občas zavolali i jiní spolubydlící paní N., jednoho dne zmizela.. Do bytu okamžitě nastoupila stavební firma, byl zrekonstruován a okamžitě pronajat.

    Osud této paní byl stejný, jako popisuje Johana...  Když se do ústavu za ní přišly sousedky podívat, vrátily se s pláčem. Paní N. prý jen sedí na posteli v pokoji, kde je dalších šest babek v různém stupni stařecké demence. Sedí a tečou jí slzy… Za necelé dva měsíce v domě viselo parte. Její neštastný syn s rodinou oznamovali přetěžkou ztrátu….<?xml:namespace prefix = u1 />

daniela@kudlanka.cz 

linkuj.cz vybrali.sme.sk