„Žena (s výučním listem) žije s mužem, který si zřejmě dost pracně udělal maturitu a tak si na tom dost zakládá a chlubí se. Ženu považuje za méněcennou už jenom proto, že nemá maturitu. Všechny doma stále udržuje v neustálém strachu. Starší syn začal chodit do školy, žádný genius to není, občas přišla nějaká ta dvojka nebo i trojka. Kamarádka to ze strachu z počátku tajila, ale nakonec to vylezlo na povrch a zase byly uplakané scény.

     Když se v domě, kde bydlí se dvěma dětmi (sedm a tři roky) něco zamaže, škrábne, nebo jinak poškodí, je z toho scéna, slzy, řve se a všichni se hlavy rodiny zase bojí. On ji udržuje v neustálém strachu, aby zase něco nevyvedla. Ona tak má stále slzy na krajíčku. On v domě působí jako pán tvorstva, má vždycky pravdu, nesmí se mu nic říct, neb by se urazil a nemluvil. (Což by podle mě bylo ideální).

     Stále jí vyčítá, že starší syn je „blbej“ po ní. Když se s ním má učit on, jenom na něj řve, že je blbej. Kluk se ho bojí, no jsou to nervy.      

     Kdyby se mu opovážila v něčem odporovat nebo pohanit jeho názor, řekne jí, že jí dá „přes hubu“  Když se naštve, nemluví s nikým, potom se zase udobří, chvilku vládne idylka a když to už začíná vpadat nadějně – bum, prásk, zase se kvůli něčemu naštve a všichni kolem něj chodí po špičkách.

     Včera mi dokonce donesla ukázat seznam, který jí mužík napsal, kde má úkoly, co má všechno udělat — je to normální?

     Je to hrozný, sleduji to z povzdálí a když ubrečená kamarádka, vypráví co se u nich děje, fakt nevím, co jí poradit. Jediné rozumné řešení je, aby s dětmi odešla. Ale nemají kam, peníze taky ne, takže to asi bude snášet na doživotí.

     Taky se mi tak trochu zdá, že je s tím snad smířená a že odejít ani nechce.“

ODPOVĚĎ: 

      Taky vám to připadá povědomé? Taky znáte někoho, kdo žije tímhle příšerným způsobem? Můžu  vám říct, že ani ten namyšlený hrdina není spokojen; kdyby s ním někdo mluvil, bude si stěžovat, jaká je ta jeho věčně uřvaná fňukna bez samostatného názoru, jak špatně vede domácnost, špatně vychovává děti – a určitě by uvedl spoustu příkladů... Její výpověď zná asi celé blízké okolí. Co všechno on udělal jí, dětem, jak se ona snaží, jak by ráda, aby on byl spokojen, že by udělala všechno – VŠECHNO!  - jen aby byl doma klid!!!

     A jsme u onoho pověstného jádra pudla: oni jsou oba nespokojeni, ale oba neskutečně tvrdohlaví – ani jeden neuzná pravdu druhého, natož aby se snažili dohodnout... I když, za současného stavu situace, kdy jeden je postaven do role vládnoucího despoty a druhý do role mučedníka, za současného stavu asi moc šance na obyčejnou dohodu nemají...

     Docela by mne zajímalo, jaké to s nimi bylo, když se seznámili, jestli ona byla takovej uplakánek, jestli taky měla věčně nakrabaceno a připravený vodopád, jestli on řval při sebemenší příležitosti...

Asi ne, co?

     Je to opravdu zrůdná hra, ve které, bohužel, zabraly své místečko i dvě děti. Oba dospělí mohou kdykoliv cokoliv dělat, ale oba mají tisíce výmluv... Přísahám, že znám sama osobně nejméně tři rodiny, kde to stejným způsobem praktikují už řadu let, a věřte, jde to i desítky let...  Je mi z toho až fyzicky zle, když si uvědomuju, že v takových rodinách vyrůstají další „psychicky postižení lidé“!

     Jestli je řešení? Ano, a nemusí být v žádném případě kategorické – vůbec ta skuhralka nemusí hned třískat dveřmi a balit kufry (protože nechce! protože ho miluje!); proboha, to je přeci zbytečné, stačí jen, aby se sama rozhodla získat ztracené sebevědomí. (Vždyť co horšího se ještě může stát? Hádky a ječení – to už tu bylo – a pokud se nic nezmění, tak to bude dál... Je to stejné jako u sexuálních hrátek na otroka a otrokáře. I tam přeci může kdokoli přejít jinam... Jen – prostě nechce!)

     A tak odpovím na jediný konkrétní příklad: ten seznam, co jí manžel napsal. U ní to vyvolalo slzičky, pak s tím oběhla kamarádky a výsledek: bude se to snažit plnit, aby neřval, nevyhrožoval, aby byl doma klid... A toť vše?

     Jak měla holka jednat? Zkuste si to představit vy, na vlastní kůži: asi byste „to“ vzali do rukou s úsměvem, možná i dost vykuleně – a přečetli. Dost možná, že je ten seznam docela bezva věc, co když ona opravdu „nezvládá“ pro samé nervy a strachy domácí situaci?

     Po přečtení by měla nějak zareagovat – pokud je to perfektní návod, tak říct „Jé, to je bezva, ty seš báječnej, to je fajn!“ (věřte, že to by mu vzalo setsakra vítr z plachet, protože to nezapadá do jeho hry, ona by nefňukala!) a návod vylepit na lednici ... Pokud tam jsou věci, které jsou hloupé, zbytečné, nesplnitelné – tak vzít tužku a přeškrtnout je. A nebát se říct: „Hele, tohle ne, to je hloupost, nebo ne, tohle nezvládnu.“ Jednat jako svéprávný člověk!!!  Nebát se!!! Vždyť ji nezabije!!! (Pokud by se ovšem měla bát o život, tak to je něco jiného, že.) A začít se pomalu a jistě chovat jinak.

     OK, když mi dává úkoly jako zaměstnavatel, tak mám také nárok na volno. A když budu vědět, že určitý den on bude doma, prostě se obléknu a řeknu,  že – dejme tomu za dvě tři hodiny budu zpátky, že jdu (ke kamarádce, k mámě, do knihovny, pro něco, k lékaři...). a jak říkám – nebát se!!!

     Berte to jako přetahovanou – hra nestojí za nic, pokud jeden lítá na konci lana jako střapeček... Jedno je jisté – oni od sebe jít nechtějí – jim oběma to svým (navenek zrůdným) způsobem vyhovuje...

     Jen proto to táhnou tolik let. Je to jako alkohol – také se všichni vymlouvají, ale pít nepřestanou...

(Fuj, to jsem se ale rozčílila :-))))

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk