Vráťa, náš ctihodný král Artuš (stále ho v duchu vidím s tím cedníkem na hlavě), byl zdatný bavič a šprýmař. Jednou na výletě nás cesta zavedla kolem vyhořelého domku. Nahoře na vrchu tlupa zručných dělníků pracovala na nové střeše. „Jé, tady hořelo,“ mávl rukou Vráťa k domku, aby všechny děti byly náležitě v obraze. „Děcka, podívejte se, tak tady minulej měsíc hořelo. To byla liša.“  Pak se otočil k řemeslníkům a lehkým konverzačním tónem prohodil: „Tak jak vám tady hořelo, pánové? To musela být paráda, co?“ Jeden z nich, ten největší a nejsilnější chlap, černovlasý, snědý, s vlasy a vousy divoce trčícími do stran, už už vypadal, že seskočí z té střechy na zem přímo na Vráťu. Vráťa tedy zavelel poklus a sám se v čele průvodu rozběhl do kopce před námi. Jo, někdy je těžké přetěžké udržet nenásilnou konverzaci.

     Počasí jsme na tábor objednávali hezké, jako každý rok. Náš hlavní vedoucí, Karel, to má s tím nahoře domluvené, takže pršelo jen při našem příjezdu a pak již zavládlo sluníčko. Po deštích bylo v lese akorát vlhko (není divu, vždyť těm před námi celé dva týdny propršely) a houby, do té doby si úspěšně hrající na schovávanou, začaly růst tempem, že se na ně chodilo s kosou. Sběr hub se stal hlavní náplní chvil mezi přípravou a výdejem stravy. Nejzarytější sběratelkou se v tomto směru stala naše hlavní kuchařinka Anička. Zpočátku jsme sbírali všechno, co rostlo. Houba starší, okousaná od slimáků, nebo jinak poškozená, byla to dobrá houba. Druhý den jsme již ty staré a méně vzhledné nebrali, sbírali jsme jen ty hezké, velké i malé. Další den jsme přestali sbírat malé, protože i tak jich bylo víc než dost. Košík byl plný, sotva jsme došli kousek za základnu, houby přepadávaly přes okraj, byl nejvyšší čas se vrátit.

     Ale co s těmi houbami, které na nás jukaly na každém metru? Nabídla jsem tedy svou kapuci na vestě, rozpřaženýma rukama přidržovala šňůrky, aby se z kapuce nic nevysypalo a když i ta byla plná, museli jsme se smutkem v duši nechat všechny ty babky, suchohřiby a kominíčky v lese. Ovšem MISS HOUBAŘKOU se zcela jistě stala právě paní kuchařka. Bábinka – důchodkyně, ovšem čilá a mladá duchem, která si stěžovala na to, jak špatně slyší, špatně vidí a špatně chodí, ve chvíli, kdy uviděla houbu, zapomněla na své tělesné neduhy, nemoci a nedostatky a trhla rekord v běhu na 50 metrů lesním terénem, jen aby naplnila svůj košík. Běhala jako laňka, přeskakovala výmoly, klouzala po padlých větvích a šiškách, jen aby byla u každé houby první.

     Já, protože jsem v lese slepá, jsem si k ruce vzala pomocníka Tomáše. On hledal, já sbírala. Dokonalá spolupráce byla narušena násilným vpádem Aničky kuchařky. „Pavlí, vidíš? Tam je jedna a nad ní vlevo ještě další dvě,“  hlásil Tom už zdálky a já pružně popoběhla a chvíli se kochala pohledem na to nadělení, než jsem je sebrala a dala do košíku. Netušila jsem, že tahle věta se stane zázračnou medicínou pro Aničku a vyléčí od nedoslýchavosti až po chromé koleno.  Anička utíkala, předběhla mně, předběhla Aničku zdravotnici, předběhla i její dcerku a frnk, už byla v podřepu a plac kolem ní zel prázdnotou. V běhu už zdálky křičela: „Ta je moje, tu jsem viděla já a všechny kolem taky, neberte mi je!“

     Dobře najezené dítě = spokojené dítě. Spokojené dítě = polovina úspěchu tábora. Naše skvělá kuchařinka si nás hýčkala jako pravá babička a vykrmovala nás ke spokojenosti své i naší. Jediní dva stěžovatelé byli pan správce základny, který pokaždé při shlédnutí kýble se zbytky zbledl a zaúpěl: „To snad není možný, vy nic nenecháváte. Prase mi doma v chlívku řve hlady a vy nemáte žádné zbytky!“

Druhý nářek se ozýval od našeho Vráti, který si po každém přidání  hlasitě stěžoval na to jídlo, že bylo tak strašně dobré, že si zase musel přidat! „Já kráva, já jsem se přežrala,“ řval Vráťa. „Já budu tlustá.“

Tyhle pravidelné výkřiky mu vynesly neodpáratelnou přezdívku Vratěnka anorektička.

    Ovšem i pro hlavního vedoucího, který po táboře měl jít na svatbu a obléct si po dlouhé době oblek, se dobré jídlo stalo strašákem a neustále nás varoval, že jestli se nevleze do obleku a nedopne kalhoty, budeme se muset složit a koupit mu nový. No, jak si čtenář domyslí, hlady jsme netrpěli.

Děti nás zato odměnily štěnicemi, které si vlastnoručně vyrobily a drze nás v kuchyni odposlouchávaly. No, moc z toho neměly, protože si pak jeden klučina stěžoval, že prý něco jsme si řekly, nebylo tomu rozumět a pak jim málem popraskaly bubínky, jak hlasitě jsme se začaly řehtat. A tím skončil odposlech v kuchyni.

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk