Takže jsem na prodavačku ukázala dva prsty (tím jsem myslela dvakrát, a druhou rukou směrem na pečivo). Všechno pečivo, ale vypadalo podobně, tak jsme nechtěly moc riskovat, že si koupíme něco nechutnýho -ale za 14 dní nám už šátečky chutnaly. Domácí říkal,  že pekárnu mají na každém rohu, ale za celou dobu jsme našly právě tuhle jednu. Asi je mají dost dobře ukryté, protože jiná tam opravdu nebyla a i tahle byla zapadlá a vypadalo to spíš, že scházíme někam do sklepa a ne do obchodu (tedy spíše obchůdku s pečivem).

Už ráno obchod vypadal spíše jak večer při zavíračce. Ode všeho tam měli po dvou kusech a asi tak deset druhů – prostě kdo dřív přijde, ten dřív mele. Bylo to jak za komunistů. Na pečivo od rána se stály fronty a na koho nezbylo, ten holt neměl a nebo si musel upéct sám. Šla jsem tedy na zídku k moři, kam jsem se chodila dívat na východ slunce, a snědla svůj přííděl čerstvého pečiva. Pak jsem šla domů vzbudit kamarádku, ať kouká vstávat a jde si užít poslední den... Po velké námaze se mi to přeci jen povedlo.

Hned padla otázka, co budeme dělat. Po chvíli byla zodpovězena a odpověď zcela jasná. Jdem se opalovat a celý den nehnem ani prstem a budem se jen tak válet a užívat si. Vždyť přeci za tři dny jdu už do práce. Sbalily jsme proto věci na pláž a šlo se. Přes den se nic zvláštního nedělo, naposledy jsme se vykoupaly v moři, užily si písku a mušlí, kterých tam bylo nespočítaně a k večeru nás to přestalo bavit a šly jsme se rozloučit s pinglama, se kterými jsme se za tu dobu seznámily a také u utratit poslední drobný... Nic jsme ale neutratily, opravdu nebylo za co. Jen jsme si naposledy daly zmrzlinu a šlo se balit. No, balit, jestli se tomu vůbec dá říct balení, vyndavala jsem věci ze skříně a rovnou házela do tašky; za deset minut jsem byla zabalená, jen jsem si připravila, co potřebuju na ráno nebo spíš na noc (odjížděly jsme totiž na letiště ve čtyři ráno). Snědly jsme zbytky jídla, abychom ho nemusely vláčet domů.

Bylo asi devět hodin večer, do odjezdu chybělo sedm hodin. Co teď? Přeci nepůjdem spát, to se mi moc nechtělo, ale na diskotéku? To už vůbec ne! Představa, že zase na mě někdo bude koukat jak na svatý obrázek, mě děsila. Diskotéku jsem proto zavrhla okamžitě; místo toho jsme si šly sednout s ostatními do hotelu, kde jsme si daly za poslední koruny asi čtyři piva (jak už jsem psala, to bulharské pivo je fakt vodička), a povídali jsme si až do dvou. Domlouvali jsme se, kdy přijedem na návštěvu do Pardubic. A taky jsme se vzájemně utvrdili o všem ohledně delegátky, např. že má neskutečně bujnou fantazii. Nám třeba tvrdila, že bude za námi chodit každý den a informovat nás o výletech. Nepřišla ani jednou, ale to je takovej malej detail, proč by se namáhala, byla přeci majitelka cestovky, tak z nás svý peníze dostala už dávno. Kdyby tam dělal delegáta řadovej zaměstnanec, bylo by to asi jiné. Teď už je to ale jedno. Pak na všechny padla únava a my se rozhodly, že si půjdem na dvě hodiny lehnout. Asi se mi nepodařilo ani zavřít oči a už zvonil budík.

     Přijel pro nás nějaký človíček, kterého jsme za celou dobu neviděly, takže kdyby nás odvezl úplně někam jinam, nikdo by to nezjistil. Ale v tu chvíli jsem byla už plná emocí, jak asi let probíhá, byla to má premiéra!, na kterou jsem se moc těšila. Pak už se všichni usadili do autobusu a vyjeli jsme na letiště. Ostatní ještě klimbali, ale já si užívala poslední okamžiky Bulharska; z této země  mám smíšené pocity.

     Po příjezdu na letiště se mi rozzářily oči, něco tak velkého jsem ještě neviděla. Bylo pět ráno místního času a čas snad přestal běžet. Čekaly jsme na odbavení. A já začala mít strach; né z letu, ale z mých zavazadel, z těch pár kil navíc :-))), nechtělo se mi nic doplácet. Vyřešila jsem to úplně jinak, jedno své zavazadlo jsem přidala známému, ten se do správných kilogramů vešel v pohodě a moje nakonec vážily jen sedmnáct kilogramů.

     Vydali nám letenky a šli jsme k dalším úředníkům ... takovejch lidí, co dělá na letišti, ani bych tomu nevěřila. Stála jsem u okýnka, pán uvnitř najednou na mne začal mluvit – já byla úplně rudá, nechápala jsem totiž, co po mě chce. Už mi to vysvětlil třikrát a stále mi nic nedocházelo,  měl takový hluboký hlas a vypadalo to, že mi nadává! Nakonec jsem poznala, že si ze mě dělá legraci... (on mi to totiž pak řekl česky) a říkal: „Tady jsi v Bulharsku, tak musíš mluvit bulharsky!“. Ale vylekal mě tedy pořádně... Já se původně bála, že když koukal na můj pas, tak že mě nepoznává na fotce, čemuž bych se vůbec nedivila. Kdybych se neznala, nepoznala bych se ani náhodou :-)))

     Nakonec to dopadlo všechno dobře a šlo se do odbavovací haly. A už se čekalo jen na autobus, který nás dopraví k letadlu. Já už byla pěkně nervózní. Za nedlouho přišel očekávaný okamžik, nastoupení do letadla. Všichni samozřejmě chtěli sedět u okna. Zjistili jsme, že v letadle je vlastně jen náš zájezd, tak jsme se dostali k oknům skoro všichni, abychom mohli pozorovat vzlítávání. Pro mě to byl určitě nezapomenutelný zážitek; dívala jsem se, když jsme letěli nad horami a tam ještě sníh... jen mě mrzelo, že nebyly žádné turbulence a nebo, že bych je vůbec nepostřehla? Nevím, jelikož nevím co si pod nimi mám vlastně představit.

    Letěli jsme jen necelé dvě hodiny. Přišlo mi to moc krátké a klidně bych se prolítla ještě jednou zpátky, ale musela jsem vystupovat s ostatními. Po převzetí zavazadel každý pospíchal domů, tak jsme se už ani nestačili rozloučit. Dovolená končí, teď už jen vybalování a praní a co hůř?

    Zase ten stejný kolotoč do příští dovolené…..

Alena Blažejová

linkuj.cz vybrali.sme.sk