Už když jsme se tam blížily, s velkou nechutí jsme sledovaly, jak lidi nakupují jak šílení. Uviděly jsme ale eismena,  tak jsme si koupily zmrzlinu a sedly na lavičku – přeci nebudem procházet mezi lidma se zmrzlinou ... po snědení jsme se už opravdu odhodlaly a vkročily mezi dav. Sice jsem za chvíli myslela, že to snad nezvládnu, ale daly jsme si úkol, že dnes opravdu suvenýry nakoupíme, aby byl už klid. Obcházely jsme stánek po stánku, někde měly mušle, jinde zase trička s nápisem Balčik, otázka byla, kdo by to pak nosil... Dále měli spoustu stánků se „stříbrem“, které mělo do stříbra hodně daleko. No, jak by řekl můj otec: sarapatiček spousta, ale k čemu...

     U jednoho stánku měli i známé bábušky, jistě všichni víte, o co jde. Stačí, když projdete uličky v Praze a mají je tam na každém rohu a rovnou celé krámy! ještě tam mají natištěné různé obrázky; ale proč na té původně ruské bábušce je natištěn trpaslík se Sněhurkou - a to nemluvím o známých fotbalistech... to jsem opravdu nepochopila. Představte si, že to samé měli v Bulharsku!

     Po čtyřech hodinách jsme byly tak znuděný, že jsme stánky proklínaly, snědly přitom hodně fantastický zmrzliny a jídla. Jinak, jak všichni znáte opět z jiných letovisek, tak na každém rohu dělali copánky a kreslili portréty lidí. Copánky se mi sice líbily, ale mám vlasy celé tři centimetry dlouhé :-))), tak to by moc nešlo a kamarádka zas měla copánky udělané po celé hlavě už z Prahy, za „pár“ tisíc.

     Další otázka byla, zda se necháme namalovat na plátno a riskneme někomu s tím vyzdobit byt. Ale při představě, že bych visela někomu v obýváku, ba dokonce nad postelí  a tam strašila ve dne v noci, jsem tuhle možnost hodně rychle zamítla. A to ještě nedokážu nehybně sedět ani pět minut, natož půl hodiny. Tak další suvenýr zamítnut...

     Ale co mě nadchlo, byla sklenička vysypaná celá kořením. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního, ale byly v ní obrazce!  ne jen nějaké vlnovky nebo tak, ale byl tam vysypán obličej, nebo loď, houba… Tak hurá, jeden suvenýr byl na světě (po čtyřhodinovém chození po trhu několikrát kolem dokola prošlém). Nakonec to dopadlo tak, že jsme nakoupily všem hezké mušle a velké kraby. Na začátku by mě to nenapadlo, ale po těch hodinách už jsem to vzdala a byla ráda, že to máme za sebou a další hon budu absolvovat až zase za rok.

     A už nastal poslední den, den s velkým „O“- jako odjezd. Ta představa mě ničila, vracet se do stejného kolotoče, mě nikdy nebavilo. Klasika - ráno do práce, odpoledne z práce, doma uklidit, uvařit a je večer, čas, kdy zbývá jen padnout do postele a jít spát, načerpat sílu do dalšího obdobného dne. No, ale co se dá dělat. Jednou všechno musí skončit.

     Skoro každý se snaží poslední den užít na maximum – a do té skupiny patřím i já. Ráno jsem tedy vstala v šest, udělala čaj (kamarádka ještě spala), a vyrazila odvážně do ranních ulic, plných tmavých starších mužů, co vyráželi do práce. Líbilo se mi, že vždy všichni měli pusu od ucha k uchu. Než jim přijel jejich autobus, krátili si čas popíjením pivka na stojáka u obchodů s potravinami a halekáním na turistky.  Docela jsem obdivovala jejich náladu – při představě, jak moc jsou chudý (berou prý průměrný plat 200Lv), což jsme se dozvěděli od domácího. Ty první dny jsem se bála, že mě snad zavlečou někam do uličky a okradou, někteří vypadali dost děsivě. Naštěstí se nic nestalo, ale stejně mě občas, při bližším potkání, zamrazilo po celém těle.

     Brouzdala jsem se tedy jen tak ulicemi – já bláhová...

Alena Blažejová

linkuj.cz vybrali.sme.sk