S podivem, jak se mi celý rok nikdy nechce vstávat tak brzo ráno a na táboře vstávám ráda a s chutí! TÁBOR! Moje zaklínadlo. Celý rok se na něho těším, i když vím, že tak přijdu o své krásné nehty, že nevytáhnu paty z kuchyně a ruce ze dřezu. Ale ta atmosféra! Ta vůně! Vůně chloraminu pro zasypávání latrín! Vůně desinfekce při ošetřování rozbitých kolen! Vůně lesa při absenci vůní chloraminu a desinfekce! Lidičky, dovedete si vůbec představit, jak já se na takový tábor těším?

     Ptáci křičí, včely bzučí, na rybníce za stany sebou házejí ryby s hlasitým šploucháním, pod vysokými korunami borovic se tetelí vůně pryskyřice, a večer při táboráku přehluší praskání ohně dětské hlasy. Zatroubení večerky zažene dítka do stanů a noční hlídka už dohlédne na skřítky, hejkaly a jiná strašidla, aby nerušili spáče.

     Letos nám těsně před táborem padla pomocná kuchařka a tak jsem dobrovolně nedobrovolně skončila v kuchyni, i když jsem zároveň byla šéfovou své hlavní kuchařce coby hospodářka. No, však si Anička taky rozmyslela příliš mě v kuchyni pérovat a se smíchem všem na potkání říkala: „Jo, já ji budu moc honit, když je moje pomocná a ona mi to při vyúčtování vrátí i s úroky, ta moje šéfová!“ Tak tedy TÁBOR. Ten náš letošní byl na téma Monthy Python – Svatý Grál. Víte, co je to Monthy Python? Že ne? To nevadí, naše táborové děti to většinou taky nevěděly, ale už to ví. Když na úvodní scénku k táboráku večer naklusal Vráťa coby statečný král Artuš, doprovázen svým věrným sluhou Patsym (v našem případě to byla ta Patsy) a dle předlohy Monthy Python a Svatý Grál si vybíral svou družinu statečných rytířů (celou scénku doplňoval zvuk koňských kopyt vyrobený pomocí kokosových ořechů), bylo už všechno jasné. O tom, že jeho královská hlava omotaná toaletním papírem coby stříbrnou helmicí a chráněná shora hliníkovým cedníkem, vymyslela zase jednu skvělou celotáborovou hru, nebylo pochyb.

      Na závěr scénky přistoupil k toaletnímu králi Artušovi Bůh (resp. Bohyně v mém podání se zelenou diodou uprostřed čela ladně trčící z vavřínového věnce) a ukázal mu jeho životní cestu – najít Svatý Grál. Ten se však až do konce tábora nepodařilo najít, protože se z něj v jídelně pil čaj a tudíž nebyl paní kuchařkou povolen vynést ven z místnosti. Strážkyně kuchyně nechtěla souhlasit ani s tím, že Svatý Grál bude nalezen v jídelně, když ji nesmí opustit, protože mimo doby výdeje stravy do jídelny nepustí ani nohu. S tím ovšem nesouhlasila jedna drzá vosa a všech svých šest nožiček vpravila do zmíněné jídelny a nemínila ji opustit ani po zhasnutí všech zářivek. Skončila zabita složeným Nedělním Bleskem. Když to děti uviděly, v obavách o život je opustila chuť hledat Svatý Grál v jídelně a raději se věnovaly jiným hrám a soutěžím. Nicméně, když si král Artuš vybral svou skupinu rytířů a padl poslední padouch pod mečem Lancelota Udatného, tábor mohl začít.

      Prožili jsme skvělých deset dní na základně uprostřed lesů, pod hrází rybníka a počasí do té doby uplakané, se umoudřilo a poslalo nám sluníčko. I když nebylo vše jen růžové, hlavně na výletě, kdy nás cesta zradila a zavedla na docela neschůdný úsek. Šli jsme po turistické značce po hezké cestě, která najednou skončila plotem a závorou a upozorněním, že dál patří pozemek nějaké léčebně a nesmí se projít. Stezka se značkou najednou vedla strmě nahoru, a po předchozích deštivých dnech byla docela klouzavá. Pod námi v propasti hučel divoký potok, nad námi se tyčil lesnatý svah a pod nohama to klouzalo jak v zimě na sjezdovce, když máte na nohou papuče. Cestou zpět jsme se tomu místu chtěli vyhnout. Vráťa, náš hlavní vůdce, s mapou integrovanou do mozkových závitů, znalecky omrkl terén a děl: „Půjdeme tudy,“ ukázal rukou na lesní cestu vedoucí opačným směrem, než kterým jsme měli jít. „Tady ta cesta vede taky tam, kam máme dojít, myslím, že jsem po ní už jednou šel. Tím obejdeme ten hřeben z druhé strany a vyhneme se neschůdnému terénu. Vyjdeme až tam za tím hnusným místem.“ Pamětlivi Vráťových zkratek z minulých táborů a soustředění, jsme asi všichni byli postiženi náhlou mozkovou nečinností a uvěřili všem slovům, které vypustil z úst....

     Šli jsme a šli a šli.... a najednou, světe div se, kde jsme to nevyšli? Ano, důvtipný čtenář se již dovtípil. Přesně na tom místě, kde začínala ona neschůdná stezka. Přesně tam. Jediný rozdíl byl asi v kilometrovém prodloužení....

      „Hele, tam dole kolem vody je docela široká vyšlapaná stezka. Nepůjdeme tam horem po té klouzačce, vezmeme to podle potoka a dojdeme na to samé místo, ale nebudeme se muset šplhat po té hrůze.“ Nevarovala nás ani skutečnost, že to řekl  Vráťa. Naopak, všichni jsme nadšeně souhlasili.

Dali jsme se cestou kolem potoka, byla hezká, vyšlapaná, voda vesele a divoce zurčela, potok se rozšiřoval a nad námi strměl svah ve svém devadesátistupňovém úhlu vesele vzhůru. Po několika stovkách metrů najednou zrada… cesta končila obrovským balvanem, který se nedal přejít, přelézt, jen obejít. No, divokou vodou jistě ne. Jediná cesta vedla strmě vzhůru...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk