V hlave mi utkvel jakysi Mexican, ktery se me ptal na Cechy. Byl celkem sympaticky, a ja jsem samozrejme hned myslela, ze by mi mohl pomoci s mou spanelstinou, kterou se horko tezko snazim naucit. Anglicky umel tak na rozhrani vzajemneho porozumeni. Ale byl zvlastni. Take jsme ve skole probirali hurikan, ruzne stupne a unikovou cestu, kterou bychom si zvolili. To mi prislo hrozne komicke, ze by jako mel do Charlestonu prijit nejaky hurikan.

     V utery me popadly vycitky, ze nejsem doma u sveho mileho, ktery dnes oslavuje narozeniny. Opet jsem se citila jako ryba polapena v siti, anebo beran chyceny za rohy :-). Ovladal me pocit provinilosti a nemohla jsem ho ze sebe setrast.

     Bylo to dost neprijemne...

     Chtela jsem to vsechno zocelit, upevnit si me city a ujistit se, ze za rok se preci zase uvidime a vsechno bude fajn. Na druhem konci statu ale zil preci nekdo, na kom mi take zalezi. A tak se zacaly city michat dohromady, az v podivne pestrobarevne klubko, ve kterem jsme se ztracela. V tom momente jsem si vzpomnela na radu me hodne dobre kamaradky Ivetky, ktera mi rikavala: Problemy nech konovi, ten ma velkou hlavu, a ta to vyresi. A s tim jsem sla dal...

     Ve stredu jsem si ve skole vymenila s Mexicanem emailove adresy a uz se mohlo zacit se spanelstinou. Tak jsem mela hned lepsi naladu. Take se nabidnul, ze me bude ucit spanelsky. Tak jsem na to teda zvedava. Na vikend byla naplanovana party u Marvinovy spolupracovnice. Sesla se tam celkem smesice vseho mozneho, pres Cinany a Americany az po Cechy a Slovaky. Na spani jsme se presunuly k Evce. Rano mi zapipal mobil oznamujici smsku, a tak jsem se pro nej v polospanku hbite natahla. Tupe jsem zirala na displej a cetla si tu strucnou zpravu nekolikrat, jestli me muj zrak nemyli.

     Pak jsem rychle odepsala a nepritomne hledela do stropu. "Co je, Kaci? Jses jako mrtvola," zasustilo povleceni a ozval se znamy hlas probouzejici se Evci. Otocila jsem hlavu a na polstar mi skapla velka slza. Evci oblicej byl plny starosti. Vzala jsem ji za ruku a pokousela se promluvit. Nakonec jsem zacala nejiste, ale muj hlas znel chladne a odmerene. "Ma nejakou znamost." "Coze? To si delas srandu, ne? To je nejaka blbost," hlas se ji chvel a stiskla mi ruku pevneji, "tak to si snad zavolate nebo..." "Ne, nezavolame. Ja jsem to ukoncila." Evka me obejmula, ja jsem tam lezela cela ztuhla a premyslela, co bude dal. "Neboj, to nejak zvladneme, vis jak je super byt sama. Budeme spolu chodit na parby, to si alespon poradne uzijeme!" Jen jsem neme prikyvovala.

     Evca se mirne odtahla a uprene me pozorovala: "No vidis, ja normalne na vztahy na dalku neverim, ale vam jsem opravdu verila. Vazne jsem si myslela, ze zrovna ten vas vztah vydrzi."

"Ja jsem v to taky doufala." "Ale jses si jista, ze to tak opravdu chces? Nechces mu jeste vazne zavolat a treba se vsechno vysvetli?" snazila se mi pomoct, byla jsem za to moc vdecna, ale vedela jsem, ze je konec. Hlavou mi hucel vodopad myslenek. Ale v tomhle jsem mela jasno. Nema smysl bojovat proti nekomu, kdo je mu tak blizko, o tolik blizsi nez ja. Vzdyt  v cem ja mam vyhodu a prednost? Ani to jsem si nedokazala odvodit, protoze jsem byla tak daleko a vzdalena od kazdodennich problemu ceskeho zivota, ktery jsem tak milovala, ale vedela jsem, ze se ho musim na nejaky cas zrict.

     Ten definitivni konec ze me vyplul tak nejak automaticky, odpoved jsem mela hotovou za par sekund... Zkratka problem, ktery jsem NEJAK vyresila. Dobry pocit jsem z toho vseho rozhodne nemela. V podstate si vybral on sam svou cestu, nakonec mi to preci vse napsal na rovinu, tim vylozil karty na stul, a ja hru uzavrela... Vitez neznamy... aneb prozatimni remiza.

     Tak jsem tam lezela a premyslela – co bude dal?

Katka Kolářová, Charleston, USA

linkuj.cz vybrali.sme.sk