Babička měla chalupu na Vysočině u Ledče nad Sázavou a já tam dalo by se to tak nazvat, vyrůstala. Trávila jsem tam spoustu týdnů v předškolním věku a každý víkend a prázdniny ve věku školním. Chalupa se nacházela na loukách ze všech stran obklopena lesy a s ještě dvěmi samotami opodál. Hodně brzy,snad tak ve čtyřech letech. jsem si v nedaleké chalupě našla věrnou kamarádku. Byla tehdy ráda, že si má s kým hrát a že není na té samotě jediným děckem, krom jejích dvou starších bráchů. V obou chalupách se pěstovala domácí zvířata, moje babička krom krávy vyzkoušela taky vše, takže já dodnes vím, čím se krmí husy, jak se chodí na kopřivy, jak se pro husy dělají  šišky na krmení, jak se čistí kotce králíkům, stříhají ovce a dále a dále a dále.

     Obě jsme občas musely pomáhat – u nich to bylo na poli, sbírat brambory a vázat snopy. Usedlosti ovšem naskýtaly bezmezný počet skvělých zábav, například na půdách stodol skákání do sena, oblékání králičích princezen, lezení po stromech a hraní si na Osadu havranů.

Jak už to bývá, ze samoty se postupem času stávala chatová osada, a my tam našly další výborné kamarády. Nakonec nás bylo osm. Tento počet už značil další spoustu her a ve vyšším věku byl báječný pro hraní na místním tenisovém hřištátku, na volejbal, línej tenis a nohejbal. Postupem času jsme se všichni dopracovali do pubertálního věku a našli zalíbení i v dalších zajímavostech – jako jsou  taneční zábavy a festiválky na Lipnici.

     Cítila jsem k tomuto místu úžasný domovský pocit i přesto, že jsem z Prahy. A zařekla jsem se, že jednou, až budu stará, tam budu bydlet. Léta ovšem letěla dál a dál a život mi přinášel nepříjemná životní úskalí, jakým byla i smrt otce, syna oné babičky. Do toho všeho jsem se po roce musela vdát. Neměli jsme auto a tudíž se zúžila možnost na Vysočinu jezdit. Moje teta, sestra otce, se postarala soudní cestou o to, že jsme jí  museli chalupu, tedy svojí část  prodat. Musím říci, že mě to bylo hrozně moc líto a byla jsem hodně překvapená chováním tety, a i ještě tou dobou žijící babičky. Život ovšem už takový je,  přináší i spoustu zklamání a dneska vím, že takovéhle zkušenosti člověka  aspoň posílí. To je už ale jiné téma a alespoň u mě jak se říká, bylo ,,všechno je k něčemu dobré." Život mi časem přinesl nejenom dítko, ale i manžela a s ním i jeho rodinu. Léty jsme dostali možnost docela příhodného kupu chaty v místě, kde vyrůstal zase u své babičky můj manžel. Jezdí tam vlak i autobus, tudíž jsme ani auto zezačátku nepotřebovali a zahrada je taky moc hezká, proto nás částečně  pohltilo zahrádkářské umění. Naše dcera si tam našla taky kamarády a časem se naše menší osada rozrostla o další tři parcely, které obývají přibližně stejně staří lidé jako my. Naštěstí i s dětmi. Je jich tu touto dobou dvanáct, v rozmezí od 3 – 16, a nás dospělých, přibližně stejně starých, deset. Hodně často se dělají ohně, chodíme společně na houby a sem tam i na místní zábavu. Prostě se sešla docela dobrá parta.

     Několikrát jsem jela  na Vysočinu za tou kamarádkou, co tam i nadále žije, jenom v jiné vesnici. A protože v bývalé osadě má rodiče, také jsme se tam za nimi byly několikrát podívat. Je to zvláštní, ale jakoby s mým dětstvím odešla i láska k tomuto místu, nejsou tam už lidé, které jsem měla ráda, není tam už ta pohoda, co bývala a i osada se poněkud změnila. Každý tam oplotil svoji část... lidé tu žijí už vedle sebe a ne spolu. Jestli to tak bývalo i za mého mládí, to už neposoudím, snad je to dnešní dobou, ale nějak mi dříve všechno připadalo hezčí.

     A  stalo se, co mě před léty ani nenapadlo. Že totiž můj  pocit domova se přenesl  k novému místu, k nové chatě a novým přátelům. Sem se budu ráda vracet a  zažívat příjemné chvíle v kruhu přátel, vychovávat tu svoje děti a aspoň částečně jim ukazovat kouzlo naší přírody. Tady mám teď nový domov.

linkuj.cz vybrali.sme.sk