Prozvonila bych ji mobilem, ale posledním hovorem ohledně místa (mami, počkám tě na tržce…kde??? no, na tržce přece…jo, na tržnici…teda ne,raději někde jinde…a kde jinde? no, já nevím, prostě jinde…), kde ji budu čekat, jsem vyčerpala poslední kredit. Musím do bankomatu a dobít si. Telefonní budka je samozřejmě na karty. Další sedmnáctka přijela. Jezdí v desetiminutových intervalech.

„Jé, tady jsi.“ Dcera se vynořila právě z opačného konce. „Nezlob se, mami. Potkala jsem Terezu, trochu jsme se zakecaly, má suprový boty. Fakt dost dobrý. Ale takový bys mi asi nekoupila.“ „Jaké?“ Snažím se být vstřícná a milá. „Perfektní. Stály tři a půl tisíce.“ „Nekoupila.“ Je po vstřícnosti. Mám pro ni patnáct set. Tajně doufám, že budou mít slevu a vyjde mě to na dvanáct stovek maximálně. „Půjdeme se podívat do Adidasu a do Niku, jo?“

Souhlasím. Slevy jsou tam skoro pořád. Jarní, letní, podzimní, zimní a ještě spousta dalších. Slevy jsou. Z 2690 Kč na 2290 Kč. Nekup to. „Jé, mami, tam je super batoh. Jen za 590 Kč, vidíš, tři stovky sleva. Jana má přesně takovej, jenom šedej. Mě se líbí ten zelenej. Uznej, je fakt dost dobrej. Jana ho má taky.“

„Jo, je. Pojď se podívat na ty botasky.“ „Ale já nechci botasky, na co botasky? Potřebuji boty do školy, ne botasky.“ „Potřebuješ botasky, abys mi nebrala ty moje.“ „Snad nebudu chodit do školy v botaskách???“ Pohled, jako bych jí navrhovala, aby chodila jen ve spodním prádle po babičce. „Hele, domluvily jsme se přece, že půjdeme do města koupit ti boty. Teda botasky.“ „Tos neříkala.“ „Říkala.“ „Neříkala. Řekla jsi boty.“ „Řekla jsem botasky.“ „Tos řekla ty. Ale ne já. Přece nebudu chodit v botaskách do školy, když mi koupíš botasky, tak už mi nekoupíš jiné boty.“ „Nekoupím. Potřebuješ botasky, ať v nich můžeš chodit i do jezďáku.“ „Tam chodím v těch tvojich.“ „Omyl, dcero. Chodila jsi. Od teď už nebudeš.“

„Ty bys mi stejně nekoupila tamty.“ První náznak vstřícnosti ze strany dcery. „Které? Ptám se s nadějí v hlase.“ Nakonec je vybereme hned v prvním obchodě. To bude paráda. „Tyhle, vítězoslavně ukazuje na nádherné, jistě výjimečné, lehoučké, bleděmodré; taky se mi líbí.“ 3290 Kč. „Bluááá…“ Nechutná cena. „Na to zapomeň. Na to, abys je zničila za tři měsíce jako všechny ostatní tvé a mé boty, ti tak drahé boty nekoupím.“ „Ale Tereza má ještě dražší.“... Co by člověk neudělal pro svou prvorozenou.

„Zapomeň!“ Obešly jsme celé město, všechny prodejny obuvi, tržnice a odmítly pár skvělých nabídek: „Pani, pro vas sleva, jen čtírista, padesat korun slefím, jen pro vas, no, nekup za ty peníse…“ Zase jsem to zvládla. Mladá vyzkoušela snad všechny boty na středním podpatku, na vyšším podpatku, na vysokém podpatku. „Jé, mami, tyhle jsou super.“ Byly. Jehlák přes deset čísel a špice tak akorát na nakopnutí. „Ale ty bys mi nekoupila, já vím.“ Kouzelný úsměv. „Ty by sis mohla koupit ty, a já bych si je půjčovala.“ „V životě bych si něco takového nekoupila, zlato.“ „Měla bys jít víc s dobou, mami. Pěkné a čisté a moderní boty jsou moc důležité.“ Další z těch andělských úsměvů. „Pojď, podíváme se na ty botasky, zlato. Mimochodem, nechodím ve špinavých botech.“ Úsměv na mě zavrčel.

Tu obrovskou chuť to roztomilé vysoké dítě zaškrtit hned ve třetím kvelbu, když zvrátila své velké oči v sloup a nad pěknými koženými botaskami barvy písku, se sympatickou cenou 1190 Kč a na celý obchod vyhrkla: „Tyhle???? Eeeeeee….. no to snad nemyslíš vážně?“ Myslela jsem. Mně se líbily. Fakt. Těch pokušení jsem musela odrazit víc než dost. Zralá na Nobelovu cenu míru. Zralá na blázinec.

Po čtyřech hodinách jsme dorazily domů. Vyčerpaná jak vyvezený septik. S dobrým pocitem. Dcera byla taky spokojená. Nakonec jsme utratily necelých šest stovek. Ten zelenej batoh je fakt dost dobrej. Má takovou sympatickou kapsu vepředu. Dcera šla ven pochlubit se Janě a Máře. Ještě skočím vyvenčit psa.

Sakra, kde mám ty botasky???

Pavla Konupčíková, Olomouc