"Kák vy malovála ten pokój? My němóhli sundáť," zamračila se a já zrudla, vzpomněla jsem si, jak mě vloni přepadla touha vymalovat si ložnici SAMA: Zrovna jsem listovala časákem Moderní byt a obdivovala patinovaný stěny. "Pche, jakýpak nanášení barvy mořskou houbou," odfrkla jsem si a jala připravovat potřebné k tomu, aby stěny mý ložnice už za pár dnů vypadaly jako nebe. Do kýble s tmavě modrou barvou jsem namočila tepláky, vyšplhala po žebříku, tepláky otiskla na bílou zeď, slezla.....a to celý opakovala do doby, než jsem zjistila, že barvy rapidně ubejvá a ruce mě dost bolej.   

      Jala jsem se rozmazávat obtisklý tepláky druhym hadrem a pořád byla přesvědčená, že to bude krásný. Spala jsem v obýváku na gauči a zdálo se mi, jak si na strop lepim hvězdy... Druhej a třetí den jsem pokračovala, nedbajíc toho, že mám modrý futra i dřevěný rámy (týden nový!) oken, skla i podlahu. V půlce poslední stěny jsem to vzdala, zapálila si cigáro a pěkně po žensku se rozeštkala.   

     Tmavý šmouhatý zdi na mě padaly a způsobovaly, že pláč přešel do vzteku, takže jsem ponořila ruce do zbytku barvy, hystericky matlala rukama po zbytku bílý zdi a nadávala tak strašně, že to nemůžu napsat (nadávka "krávo dementní" patřila k těm nejněžnějším). Zbytek noci jsem drhla modrou barvu z předloktí, plakala, dopíjela božkovskej rum a spala s hlavou, položenou na záchodovym prkýnku.

     Další den jsem ložnici vyškrtla ze seznamu obytnejch místností, zavřela dveře a tvářila se, že mám byt 1+1. Když dorazila matka a dožadovala se vstupu do ložnice, postavila jsem se před dveře a pokoušela se jí namluvit, že v ložnici bydlí strašlivej had, kterej každýho příchozího uštkne a sežere... Tuhle pitomou výmluvu samozřejmě máma neschramstla a když stála ve dveřích "modrýho pokoje," zadržela vzduch v plicích a s jeho vypouštěním ohromeně pravila: "Ježíšikriste, to je hrůůůza, kdo to spáchal, měl by jít okamžitě sedět!" Rozplakala jsem se a snažila se jí vysvětlit, že mi původní záměr kapku nevyšel, načež se matka rozchechtala, vběhla doprostřed ložnice a s roztaženejma rukama volala: "Hohó, nacházíte se uvnitř bazénu, což se jen tak někomu nepodaří, neb naposled byl vypuštěn v roce 1954. Hrůůůůza, co, tak rychle odejděte, barvy jsou toxické a prohlubují touhy k sebevraždám!!!"

     O víkendu jsme pracně umyly barvu z futer, oken a podlahy, já slíbila, že pozvu malíře pokojů, na což jsem okamžitě zapomněla a když nabídli Li s Pe svůj větší, hezky vymalovanej a skvěle řešenej byt ve stejnym domě, okamžitě jsem souhlasila. A teď mi to Olha Zlatozubá připomněla, navíc s výrazem, kterej mi radil být velmi velmi submisivní. Sklopila jsem tedy hlavu a dlouze jí vyprávěla o kamarádce, které shořel byt se všemi věcmi, já dobrá duše jí poskytla azyl a ta bláznivka se mi odvděčila tím, že mi takhle vymalovala! Olha se usmála a odvětila: "My s Jurij dumáli, što éto znáčit. To sdělal dúrak i sumasšéšdšij, no úž dóbre." Pokývala jsem hlavou, jakože ta bláznivka byla fakt šílená a mazala domů.

     Ehm, nevíte někdo, jak se ta patina správně dělá? Ráda bych si totiž vymalovala kuchyň.... :-)))

Jarka

linkuj.cz vybrali.sme.sk