Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Vůbec si nepamatuji, že bych někde četla, že by někdo udělal něco i pro staré lidi, kteří přece potřebují také naši pomoc, pochopení a trpělivost –  úplně stejně, jako ony děti.<?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

V domě kde bydlím, žila do nedávna o patro níž jedna bělovlasá baběnka, které zemřel manžel. Měla dvě dcery – jedna žila v USA, druhá v Praze – kousek od našeho domu. Ta první, z USA, posílala své mamince 4x do roka pár dolarů na přilepšenou, ale ani po otevření hranic neměla čas přijet se na svou starou mámu podívat, dát jí pusu na tvář, obejmout ji a pohladit. Ta druhá, z Prahy, přihlásila k této paní  svou dceru – její vnučku, ale ani jedna z nich se u ní fakticky neobjevovala. Když tato bábinka potřebovala vyměnit žárovku, sundat záclony, vyměnit zámek a pod., přišla k nám a se slzami v očích a se štůčkem papírových dolarů nás poprosila o pomoc. Vždycky jsme jí pomohli okamžitě a ještě jsme si s ní sedli na chvíli k čaji a povídali jsme si o všem možném, ale hlavně jsme jí naslouchali ... Peníze jsme samozřejmě odmítli, což ta paní nemohla pochopit.  Říkávala: "jak je možné, že cizí lidi si na mne udělají čas a pomáhají mi zadarmo, zatímco moje dcera a vnučka v Praze pro mne nehnou prstem, ale peníze ode mne jim nesmrdí?" V takové chvíli mne přepadala agresivita vůči jejím příbuzným a bylo mi té paní strašně moc líto.

Jednou večer k nám přišla její dcera s vnučkou s jakýmsi papírem a chtěly, abychom svým podpisem potvrdili, že jejich maminka/babička je duševně chorá a že se už nechová normálně. A proto že souhlasíme s tím, že babi půjde do ústavu a  její byt bude obývat vnučka, která je tam již léta trvale hlášena. Vyhodila jsem je obě a jakmile zazvonily vedle, už jsem tam stála rovněž a upozornila naše sousedy, oč těmto hyenám jde. Když tedy "dámy" nikde neuspěly, oznámily nám, že si to zařídí jinak a daly na čas pokoj. Milá baběnka si dál chodila sama nakupovat, dál si prala a vařila, dál živě komunikovala s námi a ostatními sousedy a chovala se pořád naprosto normálně – byla skutečně vitální a myslelo jí to sakra dobře a rychle. Pak ale najednou zmizela a v bytě také nikdo nebyl. Zeptala jsem se tedy její pražské dcery, kde paní je – ona mi však jen odsekla, že její dcera  (lékařka) posoudila těžký duševní stav babičky, a ta musela být odvezena do psychiatrické léčebny, na uzavřený a přísně střežený pavilon. Tato dcera-lékařka se pak v průběhu dalšího měsíce nastěhovala do uvolněného bytu po babičce. Ovšem je tu jen občas, Protože byt nyní pronajímá přes nějakou agenturu cizincům. A tak naši starou milou paní tu už nikdo neuvidí. Při dotazu v psychiatrické léčebně nám bylo řečeno že žije, ale že má striktní zákaz návštěv a když nejsme rodinní příslušníci ... Ani dopis od nás odmítli té paní doručit.

Jak asi musela a vlastně stále ještě musí ta milá paní trpět, když ji za plného vědomí strčili do blázince – a ještě k tomu její nejbližší?

Jana K., Praha 

linkuj.cz vybrali.sme.sk