Byla krásná, nejkrásnější věc v celém vesmíru, pohled na ni bral dech a člověka zaplavil zvláštní rozechvívající pocit. Schovala se do ní celá duha, modrost blankytného nebe, teplé zlato slunce, bílý svit hvězd, bělost obláčků i nach ranních červánků, a když sluneční paprsky prostupovaly skrz tu vázu, vrhala na celé okolí miliony hladivých hřejivých světýlek. Bolest před ní ustupovala, smutek mizel, nenávist a zklamání se vytrácelo jako mávnutím kouzelné hůlky, lidé se začali usmívat a byli na sebe milí. „Dám ji lidem na zemi, aby všichni konečně byli šťastni,“ rozhodl se bůh. „Budou se na ni dívat a štěstí je zaplaví celé. Ta váza je tak velká, že se do ní vejdou všechny květiny z celého světa a stále v ní zbude dost místa. Všichni lidé ji uvidí a budou se z ní těšit a nebudou už muset složitě hledat své štěstí.“

    Potom však nastal problém. „Komu ji vlastně mám dát?“ Bůh slétl mezi lid a hledal člověka, který by potřeboval štěstí nejvíce. Nakonec našel jednoho, který byl evidentně nejnešťastnější a nejosamělejší.

Dal mu proto ten vzácný dar, vázu štěstí, aby se potěšil a zároveň ho poprosil, aby i ostatním lidem dopřál spatřit ji a rozveselit své duše pohledem na její krásu. Onen nešťastník se téměř zázrakem rozveselil, vyléčil ze svého smutku a rozzářil se štěstím, když jeho oči zavadily o překrásnou duhovou vázu. Ale netrvalo dlouho a zaplavil ho podivný pocit: co když tisíce jiných očí mu z jeho vázy kus ukradnou a on bude mít svého štěstí méně? Zapomněl už na svůj slib bohovi. Rozhodl se skrýt ji před jejich očima, schoval si svou přenádhernou věc za vysokou zeď, aby ani človíček nespatřil jediný odlesk z ní.

     Bůh se rozzlobil, když se to dozvěděl. Vždyť mohla přinést štěstí celému světu, všem lidem, ba co víc, nejen jim, ale ani celý vesmír nebyl tak velký, aby kousek štěstí nezbylo.Vzal vázu, vynesl ji vysoko na oblohu a prudkou ránou do ní uhodil. Váza se rozbila na miliony drobných střípků. Všechna duha z ní unikla a skryla se do dešťových kapek, modř zaplavila nebe a vodu, všechny ostatní barvy se schovaly do oblak, kus si ponechalo slunce a hvězdy, malé střepiny se rozptýlily po celém světě. Tak se stalo, že se z jedné velké vázy štěstí zrodilo nespočetně malých droboučkých štěstíček a ta zaplavila zemi a všechny lidi na ní.

     A to je vlastně ono naše neustále hledané štěstí. Není to jediná věc, nemá nebetyčné rozměry, ale jsou to desítky, stovky a tisíce malých událostí, pohlazení, která nacházíme každý den. Je to jakási skládačka, puzzle s nekonečným počtem kousků, které si střádáme v paměti, v duši nebo v srdci, chcete-li. Jsou to právě ty maličkosti, které nás potěší, drobnosti vyvolávající úsměv na rtech, slova, hladící po duši.

     Jsou skryté ve vzpomínkách na krvavý pomeranč zapadajícího slunce, na krásný slunečný den bez mráčku, jsou v zeleni jarního listí, v pohledu na zasněžené pláně a vysoké štíty hor, jsou v zurčení horského potůčku i v klidné večerní hladině rybníka, hledí na nás z mávnutí motýlích křídel, z trylků kosa na zahrádce i ve štěkotu psa, vítajícího svého pána. Střípek štěstí se blyští v odlesku slunce v kapce rosy, stejně jako v pocitu z hezké melodie nebo milého obrázku, je to i kouzlo okamžiku, kdy se cítíme hezky a kdy si přejeme, aby chvíle trvala navždy.

     Hledejme proto právě tyto malé střípky, navlékejme je jako perly na šňůrku, udělejme si z nich vzpomínkový růženec, který nám dnes a denně bude připomínat, že právě tohle je naše hledané štěstí. Abychom ho v tom svém křižáckém tažení za něčím obrovským a úžasným  - nepřehlédli ...

Pavla Konupčíková, Olomouc

linkuj.cz vybrali.sme.sk