Nejdříve bych vám měla asi přiblížit, kde se vlastně Svádov nachází. Leží v okrese Ústí nad Labem a je to malá vesnička s bohatou historií. Chci vám něco málo o ní napsat, než se dostanu k jádru věci. Obec byla systematicky obydlována českými kolonisty už v jedenáctém a dvanáctém století. Za osídlování dosud pustých končin jim byla poskytována řada úlev, například v poplatcích. Ve třináctém století přišli ještě němečtí kolonisté, kteří se zde rovněž usazovali. Ve čtrnáctém století jsou již majiteli Svádova Vartemberkové a zůstali jimi do roku 1532. Své državy pak řídili od počátku patnáctého století z nově postaveného hradu Blansko.

     Jen pro zajímavost: když příště budete jíst ředkvičky, určitě si vzpomeňte na Svádov. Tamějšími zemědělci vypěstované jsou  totiž ze všech nejlahodnější a pěkně dlouho proslavené. Brzo zjara tam nasejí semena ředkviček, přikrývají fólií a všemožně o své rostlinky pečují. Kdo totiž dokáže jako první nabídnout krásné zralé ředkvičky ke koupi, stává se pro ten rok "Ředkvičkovým králem“ (zakladatelem tradice byl údajně Václav Fabián - 1856/1922 – a ředkvičky prvně vysadil v roce 1889).

     Ale teď už konečně ke zmiňované pouti.

     Jsem milovníkem poutí již od útlého věku. Ne, nejsem ten typ člověka, který miluje vození se na kolotoči, u mě sebemenší podobný pohyb vyvolává nevolnost, ale jsou jiní, kteří to mají rádi a díky nim se také uživí kolotočáři a mohou prokočovat třeba celej svět. Nesmírně ráda si jen vychutnávám atmostéru, ty stánky se sladkostma, vždy nevím, kterou laskominku si koupit dřív, nemluvě o cukrové vatě. Tohle všechno tam bylo, nechyběl ani dětmi oblíbený řetízáček, ani krásný malovaný klasický kolotoč s koníčky, mašinkou…

     Na letošní Svádovské pouti mě ale nejvíce upoutalo vystoupení kouzelníka, obdivovala jsem, jak dokázal zaujmout a pobavit malé děti. Seděly tam od nejmenších až po ty starší a bylo vidět, že se ani jeden z nich nenudí (ani já ne); a to já si myslela, že dnešní děti si umějí hrát už jen s počítačem, nějaké ty střílečky, krvavé hry. Ještě bych vám chtěla říct, že celou tuhle pouť pořádal a všechno zajišťoval hodně mladej človíček, když jsem ho potkala, bylo vidět, jakou má obrovskou radost, že se děti příjemně baví, jsou spokojený a ani nestačí zlobit. Vypadalo to, jako kdyby byly přikovány k židličkám a nemohly se hnout.  

     A co dodat nakonec? Snad jen to, že o takových příjemných akcích by se mohlo psát více – a ne jen o akcích, které jsou plné drog.

Alena Blažejová 

linkuj.cz vybrali.sme.sk