svym soucasnym domovem - je tady, kde ziju ted, nebo tam, kam se za mesic vratim? Nebo tam, kde jsem zil pred dvaceti lety?
Globetrotters
homeless
?

že člověk je doma tam, kde má kořeny. A své předky. Cítit dobře se mohu při příznivých okolonostech téměř kdekoliv, to nebude ono. A už pan Werich říkával - nepamatuji si to doslova, tak parafrázuji - že v Americe doma nemá, tak totiž nejsou kluci, s kterýma v dětství cvrkával kuličky...

již šestým rokem, za šest měsíců se budu muset odstěhovat do jiného státu do Francie a špatně to snáším. Už jsem tam nějaký čas bydlela, nezvládla jsem to a utekla jsem zpátky, teď se na to duševně připravuji, jistá si nejsem, ale nesmím to říct nahlas. Můj domov je v Čechách a vždycky bude, mám tu rodinu, děti, bratra s jeho rodinou, přátelé, které mám čtvrt století a to se nedá jen tak zahodit. Jsou to lidé, kteří mě znají, váží si mě a respektují mě, na které se mohu vždy a za každých okolností spolehnout a HLAVNĚ nechtějí mě jakkoliv předělávat a já mám k nim naprosto stejný vztah, mám je ráda a beru je takové jací jsou. Vlastně tu mám svou pozici. Což se bohužel nedá říct o nové rodině do které jsem se přivdala. Vzhledem k tomu, že je nechci poslouchat (já už nemohu ve svých 41 ale to je nezajímá) a protože se jim nehodlám naprosto přizpůsobit, tak jak oni tvrdě vyžadují, jsem černá ovce rodiny a jsem tam samozřejmě sama. Nějaké přátelé tam už mám, ale staří přátelé, kteří znají Tvůj život a Ty jejich to je něco zcela jiného.

myslim, ze patrim k tem ´mladsim´ navstevnikum Kudlanky (ktera se mi desne libi a neni dne abych to tady aspon rychle ´neskoukla´), je mi 23 let a bude to 3.rok, co bydlim v zahranici a muzu rict, ze jsem si na to nikdy uplne nezvykla a uz ani nedoufam,ze to jednou prijde.. Jezdim domu do CR pravidelne kazdy mesic na vikend a pokud se sem z nejakeho duvodu nedostanu, dost tim trpim. Ma situace je vystupnovana tim, ze nemluvim zdejsim jazykem a muj pritel je zase z jine zeme, tudiz se mi v hlave mixuji 3 kultury a ja o to vic citim, kolik mi chybi ´moje doma´..Rodina, Pratele na popovidani a vubec vsechno.. i ta televize ve vlastnim jazyce dela mnoho.. Muzete se mi smat,ale i to,kdyz rozumim reklamam na ulicich me dokaze uzasne naladit a pripadam si zase ´normalne´.
Takze rekla bych, ze doma je tam,kde ma clevek sve blizke..lidi,ktere miluje a kteri miluji jeho. Proto se tesim az me dva domovy zredukuju na jeden poradny :)

PS Odbocuji, ale musim rict,ze Kudlanka je naprosto uzasna..Zabloudila jsem sem jiz davno a omylem a od te doby nakukuju denne.Ackoliv se neucastnim debat znam temer vsechny kudlankare a timto je moc zdravim..
A Inko drzim ti pesti, neni to lehky bojovat s rodinou, ale snad se to brzy uklidni..

Píšeš "...budu se muset stěhovat...".
Člověk se snad stěhovat nemusí, když nechce, a zvláště, jak to popisuješ....

zvláště, když je člověk tak trochu zbabělec vůči sám sobě... Máš pravdu v jednom: života je škoda na to, abychom dělali to, co nám není příjemné... Jenže málokdo má tolik odvahy, aby se k těm nepříjemnostem postavil čelem... Prostě si říkáme - když já chci mít především klid, já se nechci hádat... Ono to nějak dopadne... Já se budu snažit...
No, a pak je to tím blbým navrch.
(milej NČ, já to oklikla dříve, tak promiň :-)))

já myslel, že Ň je nějaká tajemná šifra neboco. Přišlo mi to docela bezva!!! Ale vono to asi bylo jen první písmeno slova Ňekdy, žejo :-)
A jinak samozřejmě, že každej musí vobčas i často dělat věci nepříjemný. Zrovna třeba dneska to pondělí v práci po skvělym víkendu rozhodně nepatřilo k příjemným zážitkům.
Jenže stěhovat se na tisíc kilometrů k prožívání života, vo kterym už předem vím, že bude fujtajxl, to se mi zdá už příliš. To se fakt taky MUSÍ?

Ty jsi něčí otrok? Dovysvětli prosím, zatím to tak vypadá.
A ještě bych rád dodal, že dost často naopak jediní lidé, kteří nás nedokáží brát takové, jací jsme, a chtějí nás předělávat, jsou ti, kteří by nám měli být nejbližší - naše rodina (myslím tu původní, ze které jsme vyšli).

asi tady na Yukonu. V Cesku mam kamarady, spoustu kamaradu. Tady co jsem prestala kamkoliv chodit protoze jsem vychovavala deti, jsem ztratila kontakt. Ale protoze v Cesku uz nemam zadnou rodinu tak jedina moje rodina je tady, v Dawsonu. Ale desne rada vitam lidi co sem prijedou z Ceska, hlavne moje pratele at uz z trampingu nebo pozdeji nabyte. Maji zde prakticky domov na druhem konci sveta.

moc se mi tam libi..kamaradi atd..ale kdyz letim zpatky pres louzi, vracim se DOMUUUUU. Zatim to ani jednou nezklamalo. Tesim se na navstevu tam a jeste vic se tesim zpatky domuuuuuuu!!

u tebe to je jasné - DOMOV je za velkou louží a domov zůstal zde. Takže ty máš vyřešíno, co ? Kdyby lidé přistupovali konzervativně k přemísťování se, dodnes bychom možná s našimi přímými předky tvrdli v Africe, maximálně bychom osídlili Evropu a kus Asie. Ted je problém nastaven trochu jinak - můžeme se bez problémů přemísťovat po celém světě, ale zase se nám stýskává...

že já jsem češka a manžel francouz, on chce bydlet ve své zemi a já mu to po svatbě slíbila, má tam rodiče, 15 let dělá kvalitáře a hygienika mořských ryb a korýšů, tady takovou práci nesežene a už vůbec je tu obrovský platový rozdíl a česky nemluví. Muž má živit rodinu a žena následovat svého muže, tudíž skutečně všechno hraje pro to, abychom tam bydleli. Problém je ve mně, už jsem tam žila s ním po svatbě nějaký čas, ale jeho rodina nám dělala děsné problémy, zírala jsem na to jako blázen, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl někdo s někým takhle direktivně manipulovat. Žiju sama od svých 17 let, vychovala jsem dobře dvě děti, mám za sebou jedno dobré 20ti leté manželství, mám vlastní byt, auto, nemám pocit, že žiju nějak špatně a že bych se měla nějak radikálně měnit nebo někoho poslouchat. Respektuji to, že budu žít v jiném státě a přispůsobila jsem se jejich zvykům, způsobu zdravení, jídelnímu režimu, dlouhým večeřím, obědům, častým rodinným návštěvám...., ale vše má své hranice, nemůžou mi diktovat koho si já budu zvát domů a jak se mám tvářit, kontrolovat naše účetnictví, kupovat drahé dárky v domění, že pak budu poslouchat na slovo a spoustu jiných nesmyslů zasahujících do našeho soukromí (mají naprosto zcestné myšlení alespoň pro mě). Slušně jsem jim vysvětlila, že se mnou to takhle prostě nepůjde a tím jsem to celé pohnojila. Jsou to zvláštní lidé, u nich v rodině, když se něco děje, tak všichni obrovsky stresují, nikdo s nikým nemluví nebo se naopak strašně řve(velké divadlo leč nekonstruktivní), ale hlavně se nic neřeší, ale pozor celá obrovská rodina to ví, jaký jsi potížák a také se tak pak k Tobě staví, ne úplně všichni, ale valná většina, leč protože mají slušné vychování nic neříkají, ale je to tak hmatatelné, že se to nedá přehlédnout. Bylo to pro mně dost nepříjemné překvapení, mám tady v čechách prima velkou rodinu, kde jsme si vždy vše vysvětlili někdy to bylo i náročné, ale snaží se vždy všichni, vyčistí se voda a je pohoda. Ale hlavně se nemanipulujeme navzájem, každého život - jeho věc. Se všemi mám velice dobré vztahy i přesto, že někteří nejsou zrovna má krevní skupina. Tam to prostě nejde, sama tomu nerozumím, ale předělávat to nebudu, na to jsou staří, ale musím vymezit hranice kam až můžou a kam rozhodně ne, dala jsem si určitá pravidla s manželem pro život tam, ale již znám obrovské tlaky jejich rodiny. V minulosti po obrovských komplikacích s nimi, jsem si prostě a jednoduše zabalila věci a od té doby jsem tady, rodiče mi to nikdy neodpustili a prý ani neodpustí. Manžel zřejmě pod tlakem rodiny, prchnul do Skotska, navštěvujeme se a trávíme spolu veškerý volný čas. Dohodli jsme se, že budeme žít spolu a za šest měsíců se máme odstěhovat do Francie, on v Čechách žít v žádném případě nechce to jsem s ním už řešila včetně všech mých důvodů, mám tu děti, výbornou práci.... Fakt je, že mi o nic nejde, když bude zle, hodím do auta mé evakuační zavazadlo a jsem tady a navíc se zdokonalím ve francoužštině. Ale vše co se tam před tím dělo nějak špatně ve mně zůstalo a mám z toho podvědomý strach. Vím, že to zvládnu (protože mě živou nedostanou!!!), ale bude to náročné, vždy se stavím ke všemu čelem a strach rozhodně nemám, také nedělám zbytečné potíže, hodlám se rozumně stýkat s rodinou a rozhodně si nepřeju, jakékoliv konflikty mezi rodiči a manželem, jsou staří, nikdo neví jak tu dlouho budou, jsem pro vycházet dobře a ze své strany pro to udělám maximum. Je to 3 roky, jeho rodiče se mnou odmítají mluvit, ignorují mě, dokonce jsem se před Vánocemi nedopatřením dozvěděla, že chtějí náš rozvod, byl to pro mně dost šok, protože manžel je dospělý a dost starý člověk, on se k tomu postavil dobře, že je to náš život, máme se rádi a že už nechce slyšet ani slovo od nich. No co dodat, prostě se tam i přesto, že mám Francii ráda stěhuji dost nerada, no ale zase vím na co se mám připravit a co mě čeká. Ale ve svém věku cítím vnitřně, že bych ráda klid a pohodu, to je vše. Daniela tak tímto tématem sáhla do mého bolavého místa.

Já sem ten tvůj někam zabordelila... chci ti napsat něco...
díííííííík :-)))

Jestli tam chceš bejt, tak tam buď.
Jestli tam nechceš bejt, tak tam nebuď.
Co je tady k nějakýmu radění, nebo stěžování si, nebo litování???
Teda, kdybych tvý pocity měl já, tak ani za zlatý prase!!! Jestliže máš na dobrovolnej výběr mezi pohodou a hrůzou, a ty dobrovolně zvolíš hrůzu, tak o čem teda dyskutovat?

jen se cítím dobře tady, jsem tu šťastná a spokojená a mám tu klid, nestěžuji si, nelituji se, stavím se čelem k problémům, věci nějak budou a pak se uvidí. A o radu? Cssssss o tu si přeci potom napíšu na Kudlu né, tak jakýpak štráchy.

Promiň Inko mý příspěfky.
Špatně sem čet, a nepochopil, ty Tvý předešlý.

není nutné se omlouvat, tak čau zase v jiné rubrice.

Co takhle zase poslouchat instinkty? Každý pak bude vědět co je pro něho dobré a bude tak konat.