Dohodly jsme se, že začneme rychle utíkat a v nějaké uličce se schováme. Vzaly jsme tedy nohy na ramena a běžely jako nikdy. Pár uliček jsme proběhly, najednou před námi byla pekárna, u které vedly schody dolů, rychle jsme je seběhly a schovaly se pod ně. Za pár vteřin už jsme slyšely příbíhat ty kluky – a v tu chvíli se nám oběma zastavil dech. Co budeme dělat, když nás objeví? Teď už opravdu nemáme kam utéct...   

     Pro naše velké štěstí nebo spíše neštěstí zastavili kousek od nás a něco si povídali. Pak, za nedlouhou chvilku, někam odešli, ale my ne a ne vylézt. Snad po půl hodině jsme se odhodlaly, ale privát byl ještě několik minut cesty od nás vzdálen. Celou cestu jsme se rozhlížely, rozdělily jsme si dokonce strany – já koukala vpravo a kamarádka vlevo, občas jsme ještě sledovaly situaci vzadu. Sotva se objevil nějaký človíček, okamžitě jsme panikařily. Těch pár minut domů nám připadalo jak několik hodin, ale nakonec jsme dorazily v pořádku.

     Celý uhnaný a vyděšený jsme si lehly na postel a přemýšlely, co budem dělat zbytek pobytu, když nás tu takhle pronásledujou... ale jak jsme byly z toho všeho unavený, ani jsme to nedořešily a spaly jak nemluvňata v kolíbce.

     Já jsem ranní ptáče, tak už jsem kámošku budila v 6,30 ráno, ať vstává, že jdem pro snídani a půjdem se opalovat. Měly jsme chuť na něco sladkého a čerstvoučkého, zašly jsme tedy do nejbližší pekárny a rukama nohama vysvětlily prodavačce, že chcem ten velký tvarohový hřeben. No, to byla naše domněnka, že to je něco sladkého – ale jaké bylo překvapení po prvním kousnutí, když jsme se zakously do balkánského sýra... Pravda ale zase je, že sýr byl uvnitř od začátku do konce. Ne jako že si u nás koupíte koblihu a někde uprostřed se nachází bobeček marmelády, tedy – když máte velké štěstí, jindy tam nenajdete nic. Moc nám to nejelo, ale hlad je hlad a do oběda bylo daleko. Pak jsme se odvalily na pláž...

     Moře bylo ale pěkně špinavé, protože Balčik je přístavní městečko (ať jsme se podivaly kamkoliv, ze všech stran byly lodě a vůně nebyla taky nic moc) a všude ve vodě ještě navíc spousta řas. Po tomto zjištění jsme se většinu dovolený dopravovaly jejich městskou hromadnou dopravou do Albeny. Četla jsem o ní, že jsou tam ty nejhezčí pláže z celého Bulharska. Nevím, jestli ta "naše" pláž byla nejhezčí, ale byla čistá, písek krásně zlatej i moře čisté – no nádhera; s Balčikem se to vůbec nedalo srovnávat. Jen ceny byly o něco větší.

     Jinak ta jejich městská hromadná doprava stojí taky za zvláštní zmínku: jezdí se tam polorozpadlými autobusy, ve kterých se řidič určitě celou cestu modlí, aby se mu ještě dneska nerozpadl, protože by neměl zítra kde pracovat. Za celou tu dobu jsme se jely kouknout ještě do Varny, ale ta nás nějak moc nenadchla, je to prostě velké přelidněné město plné uliček. Něco jako u nás nějaké větší město, snad jako Praha, akorát nemá tak velké kouzlo.

     Kamarádka je o tři roky mladší než já a na diskotéce v Čechách je každý pátek a sobotu a o prázdninách ještě častěji. Takže na dovolené jí to chybělo a mě stále přemlouvala, ať jdem taky jeden večer, jenže já diskotéky moc nemusím normálně, natož někde na dovolené s otravnýma cizincema, kterým vůbec nerozumím. Ale co bych pro ni neudělala... Skoro za dva dny pobytu jsme se seznámily s panem domácím, tedy s majitelem baráčku, ve kterém jsme bydlely. Byl to příjemný čtyřicátník, který nám hned nabízel něco k jídlu a k pití. S ním jsme měly taky zážitky, jéje... Ale to zas příště :-).

Alena Blažejová

linkuj.cz vybrali.sme.sk