Asi před rokem a půl mě opustila moje největší láska. Chodili jsme spolu několik let. Když už to konečně vypadalo, že spolu začneme žít pod jednou střechou, najednou začal trpět nedostatkem svobody, že si toho v životě moc neužil. Já ho ale měla ráda jako nikoho na světě a věřila jsem, že spolu zůstaneme celý život.. Byla jsem z rozchodu úplně na dně, ani jsem už nevěřila, že bych se někdy dokázala zamilovat. Přesto jsem se pár měsíců po rozchodu seznámila s jedním moc fajn člověkem. Je to hlavně dobrý charakter, což jsem si za dobu, co se známe, mohla víckrát ověřit. Z počátku jsem to moc nebrala vážně, nějaká super zamilovanost to nebyla, přesto ten vztah nabral docela obrátky. Bylo mi s ním dobře a … proč to nakonec nepřiznat, pomohl mi najít ztracené sebevědomí. Asi za půl roku se Petr přestěhoval za prací do zahraničí a vídali jsme se dost málo, a tento fakt (vedle pomalého vyrovnávání se s předchozím vztahem) zapříčinil, že má náklonnost začala odeznívat. Začal mě přemlouvat, abych se za ním přestěhovala, dokonce se nabídl, že mi tam najde práci. Abych řekla pravdu, dokážu si představit, že kdybych jeho milovala tak, jako toho bývalého přítele, tak bych šla a ani bych nepřemýšlela. Nakonec jsem se raději rozhodla pro rozchod, protože takhle to nemělo cenu.

     Pak jsem potkala Honzu, do kterého jsem se zamilovala. Naprosto bezhlavě a určitě víc, než v tom prvním vztahu. Brzy jsem v tom byla až po uši. Ze začátku to vypadalo, že i on má o mě zájem. Ale nastal jakýsi zlom a od té doby to šlo od deseti k pěti. Zřejmě poznal, že jsem do něj zamilovaná a já se stala tím, co tu v jednom příspěvku bylo popsáno jako „leták". Jenže stejně jako narození a smrt, zamilovanost člověk neovlivní. Sama jsem pak začala cítit, že je to jakési nevyrovnané, že se trápím i proto, že se vůbec nechovám tak, jak je to pro mě přirozené. Měla jsem chuť to ukončit, ale neulehčoval mi to nakonec ani on. (Mnohdy se choval divně, tak nějak nepřítulně, pak se za to omlouval, ale strašně neurčitě větami typu: Já jsem strašnej vůl, atp.) Přišlo mi to jako jasný nezájem, ale když jsem mu řekla, ať se nenutí do něčeho, co mu nevyhovuje, tak odpověděl, že mě vídat chce. Ale nakonec – rozchod proběhl tak, že úplně přerušil kontakt, už jsme se nesetkali.

     V současné době je to asi 3 měsíce, co jsme se viděli naposledy, a není dne, kdy bych na něj nemyslela. Nenapadlo mě, že si sáhnu ještě na hlubší dno, než tehdy, když jsem se rozešla po těch několika letech. Strašně mi chybí a stále se mi nedaří se nějak odmilovat. Kolikrát záměrně chodím cestami, abych ho potkala, a pak rychle mizím – prostě jsem zamilovanej idiot. Nejvíc ze všeho mě štve, že si za to můžu sama. Prostě jsem byla „leták“ a ty nikdo přece nechce... Jsem prostě ztracený případ, závislák na partnerech... A aby toho nebylo málo, obnovila jsem vztah s Petrem. Pořád mi psal, volal a přemlouval mě, ať to spolu aspoň zkusíme. Teď přes prázdniny jsme se párkrát sešli a bylo to strašně fajn. Slíbila jsem, že do toho zahraničí půjdu, ale pod podmínkou, že mi tam sežene práci. V tu chvíli jsem to tak cítila, ale jakmile jsem zase byla sama, tak přišly pochybnosti. Vím, že to není láska. Nikdo kolem to nechápe a spíš mě lidi odsuzují. Ptají se, proč s ním jsem, když ho nemiluju, proč nezkusím někoho jiného.

      Ale já se bojím znovu zamilovat. Je mi jasné, že to v mém případě zase dopadne tak, že strašně budu toho druhého milovat, a on si mě pak nebude vážit. Jinými slovy, vím, kde je chyba, ale nevím, jak to změnit – je to nad moje síly. Přála bych si zamilovat se do Petra, ale možná právě proto, že mě tak moc chce, ho zase tak moc nechci já. Svět mi připadá prokletej a pokud si mám zvolit mezi variantou, že budu strašně milovat a někdo se mnou zamete, anebo bude někdo milovat mě a já budu v klidu, tak raději volím to druhé. Někdo tomu říká „Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. Hnusné, že? Ale pravdivé. A ještě něco: poslední dva roky nedělám nic jiného, než čekám na správnou pracovní příležitost. Teď jsem úspěšně složila konkurz a od nového roku bych měla nastupovat. Pracuje tam bohužel i Honza. Jasně, do té doby se třeba odmiluju, ale co když ne a budu se tam trápit? Ironie osudu je, že i Petr mi sehnal práci. Taky od prvního ledna... Odpověď je v podstatě jasná. Jít za Petrem, tak velí rozum. Z představy, že to bude poslední muž mého života, je mi však smutno, přeci jen vím, jaké to je milovat, ale nejsem kdovíjaká hvězda a vím, že pro mě nebude lehké si najít dalšího partnera + můj strach, který jsem popsala výše.   

     Samotu sice zvládám vcelku v pohodě, ale celý život sama, to je taky dost nehezká představa. Můj první přítel se už stejně nevrátí a ani po tom netoužím. Honza o mě nestojí a i přes to, jak strašně si přeju pracovat tam, kde on, si nejsem jistá, jestli by mi to přineslo to pravé štěstí. A co si budu (a vám taky) nalhávat, jistě bych někde ve skrytu duše doufala, že se zase dáme dohromady, což je pochopitelně pitomá iluze. A jestli řeknu Petrovi, že tu práci, co mi našel, neberu a zůstávám tu, tak je to asi taky konec, a to vlastně taky nechci. Vlastně vůbec nevím, co chci, nedokážu se rozhodnout, asi taky proto, že každá možnost má své pro a proti. Rozum by i věděl.

     Jenže – to prokleté srdce … co s ním? Gita