Ještě jsem potkala bývalou učitelku ze střední, tak mi cesta z Ústí do Slaného celkem utíkala. Tam na mě čekala kamarádka, se kterou jsme jely na tuhle skvostnou dámskou jízdu. Když už se řidič přibližoval s autobusem na zastávku, vidím, jak na mě kamarádka vehementně mává a je celá šťastná, že jsem opravdu dorazila. Po vystoupení mě čekalo dlouhé přivítání a okamžité klábosení o tom, co ještě musíme dokoupit za jídlo, jak vlastně pojedem do Pardubic (zapomněla jsem dodat, že  jsem měly „mezistanici“ u nich doma, v Pardubicích, a teprve od nich jsme se vydaly na tu opravdovou dovolenou), a především – co si vezmem k jídlu s sebou do autobusu. Ale vždyť to znáte, takové ty běžné starosti ženských. Chlap by si sbalil jedny plavky, ručník, tričko, kraťáky a vyrazil by. My měly dohromady jen šestery plavky – zase tak moc ne, co říkáte?  Po přivítání se i s jejíma rodičema, jsme vyrazili na nákup do Tesca; pro jistotu jsme si hned u vchodu vzaly dva vozíky – a ještě že vzaly... Podařilo se nám zaplnit jeden a půl koše. Obě jsme totiž pěkný žrouti, ani jedna z nás se neupejpá a co se nám dá na stůl, poslušně sníme. Podle toho jsme se taky vybavily, nebudeme strádat nedostatkem... Doma ale začal problém, kam to všechno dáme –  vypadalo to spíš na zabalení do malého náklaďáku, ale – co jsme si nachystaly, to si taky vezmeme. Jistě nebudete překvapeni, když napíšu, že to dopadlo tak, že jsme měly sedm tašek. Po zvážení (kvůli onomu zpátečnímu letadlu) to mělo dohromady sotva 53 kg. Nechyběla samozřejmě ani flaška alkoholu, i když já jsem alkoholovej odpůrce (ale jak se tentokrát velice hodila).

     Nastal skutečný den s velkým „D“, odjezd od kamarádky do Pardubic. Ráno se smažily řízky, pekl velký plech meruňkové buchty. Přemýšlení, zda jsme ještě něco nezapomněly – hlavně oblíbený pas, peníze a jiné nezbytnosti...  Ještě přišlo nevyhnutelné kázání od rodičů – co smíme a nesmíme, ale samozřejmě jsme si myslely obě to své. Po naskočení do autobusu směr Praha jsme obě zapomněly, že nějaké rodiče vůbec máme a už se bavily jen o tom, jak tam zajdem na diskotéku a budem celý den ležet na pláži a smažit se. V Praze jsme přestupovaly na vlak. Jé, nejzajímavější byl ten přesun s taškama, dokonce nám ale někdo pomohl s nimi po jezdicích schodech do metra. Přesun se nakonec vydařil a my konečně seděly ve vlaku. Cestou vlakem jsme si schruply a spořádaly dvě kila jablek k svačině. Vlak začal mít zpoždění a začalo drama zda-li odjezd s cestovkou vůbec stihnem a otázky, jak se tam když tak dopravíme.

     Jelikož mi ale vše vychází, i když většinou na poslední chvíli, tak jsme to přeci jen stihly. Sice jen tak tak, ale co. A další přestup... Pak už jsme seděly v autobuse a čím dál tím více se těšily na moře. Shlédly jsme nenápadně osazenstvo, zdali tu sedí někdo mladej, s kým bychom tam potom trávily dovolenou, ale všichni byli v párech nebo starší. Přes uličku vedle nás seděla mladá rodina s tříletou holčičkou, roztomilejšího človíčka jsem fakt ještě neviděla. A hlavně ty její řečičky...  no smály jsme se skoro celou cestu. Například, když jsme nasedly do autobusu, hladový, protože jsme už měly za sebou víc než čtyřhodinový cestování a vytáhly celej pekáč koláče – tak se hrozně divila a říkala: "Maminko, proč už jedí když jsme ještě nevyjeli, můžu taky?". To je jen opravdu drobínek toho, co za tu dobu napovídala. Prvních deset hodin uběhlo celkem rychle, ale potom jsme se začali všichni celkem nudit a spát zkrouceni na sedáčkách. Vážně to moc nešlo, a říkaly jsme si, co budem ten zbytek cesty dělat; karty nás omrzely skoro v první zatáčce. Tak co? To byla poslední dlouhou dobu jediná aktuální otázka... nakonec přišla na řadu ta zmiňovaná flaška alkoholu.. vždy jsme si daly frťana a spalo se, jen holčička chtěla vždy vše co jsme měly a to byl tak byl trochu problém jí vysvětlitm, že tohle opravdu nemůže; i když její tatínek vtipkoval, ať jí klidně taky dáme, že konečně usne a hlavně zavře pusu. Za cestu padla celá ta flaška, ale po ní to opravdu utíkalo. Vydržela skoro až na bulharské hranice. Odtamtud to bylo pouhých 50 km na místo, konkrétně na Balčik. Jo – jenže naše delegátka (a majitelka cestovky osobně) zapomněla papíry v dodávce, která sice vyjížděla s námi, ale nestačila nám, neb se někde řidič coural hodně vzadu...  A smůla! Jelikož tam právě měli kotrolu z ministerstva, tak nás klidně nechali stát čtyři hodiny, všichni už byli unavený a hlavně naštvaný. Paní delegátka se ani neomluvila, jen nám zdarma dala kafe. Všem to připadalo jako výsměch. První nepříjemnost jsme tedy měli za sebou.

     To jsme nečekali, že bude hned další s ubytováním. Přišli jsme na řadu jako poslední, jelikož jsme bydleli na privátech. Podotýkám, že jsme podle dojednání měli mít ubytování s vlastním sociálním zařízením a vlastní kuchyní. Přijeli jsme konečně před nějaký barák, vyndali zavazadla a delegátka nám oznámila, že máme chvíli počkat a že si nás vyzvedne majitelka privátů, a odjela. Majitelka přijela,  nás dvě v baráku ubytovala; jen jsme zjistily, že tam není kuchyň... Tak jsme zavolat delegátce, že reklamujem ubytování. A to byla ještě příjemná. Slíbila nám to nejlepší ubytování v okolí, že budem bydlet přímo u majitelů, který vlastní hotel. Po příjezdu k nim nastal ještě větší šok, nevím, co si paní delegátka představovala pod nejlepším ubytováním, ale dostaly jsme cimřičku celou oblepenou plakátama, nebylo vidět ani kousek zdi, snad to majitelé měli místo tapet, mezitím, ještě nápisy Kiss me. Jinak musím podotknout, že tam bylo vybavení, které bylo slíbeno, ale kdo by chtěl být 14 dní ubytován v místnosti, kterou bych si nepředstavovala ani jako ten nejhrůznější dětský pokoj.

     Nastalo již druhé volání. Delegátka přijela a už moc příjemná nebyla, ale nabídla nám třetí ubytování s tím, že když se nám líbit nebude, tak už prostě neví a šmytec. Měli jsme již smíšené pocity a v autě se doslova modlily, kam nás zase ubytuje. Naštěstí třetí ubytování dopadlo celkem v pohodě. Měly jsme vlastní pokoj, bydlely jsme hned vedle majitele (docela příjemný pán kolem čtyřícítky). Horší už to bylo s koupelnou a kuchyní – o tu jsme se musely s ním dělit. Ale už jsme si ani nedovolily protestovat.

     I když tohle bylo ubytování typu „C“ což znamenalo podstatně levnější zájezd – ta společná koupelna a kuchyň s ostatníma lidma v bytě... Ne, nejsem člověk který lpí na každé koruně, ale když si spočítáte, že každého z autobusu takhle ošidila, přišla by si na dobrých pár korun pro sebe.  Ale ani jsme si o ně neřekly, myslím že paní delegátka by to považovala za drzost, když nás vlastně ubytovávala natřikrát. A to jsme nebyli zdaleka jediný, kdo si stěžoval, někteří měli bydlet v „krásném novém hotelu“, ale bylo zajímavé, že zatím bylo vidět přes něj skrz na skrz :-))).  Je divné, že někdo klidně inzeruje a prodává ubytování v hotelu, který ještě není ani dostaven.

     Tak jsme si vybalily věci a po vysprchování se kupodivu teplou vodou (což nás až překvapilo a dalo by se říct i potěšilo), jsme se šly podívat do centra historického městečka Balčik. Bylo celkem teplo, vzaly jsme si samozřejmě to pro nás nejhezčí oblečení. Jéje – ale že se nelíbilo jen nám, jsme zjistili za malej moment. Všichni po nás koukali, dokonce i ženy, ale muži fakticky převažovali. Bylo jedno zda-li jim bylo čtrnáct, třicet a nebo přes šedesát. Dalo by se říct, že nás skoro pronásledovali a my se jich nemohly zbavit, lepili se na nás jak vosy na bonbon a to doslova. Ti co jeli v autě na nás děsně troubili, dělníci pracující na hotelech volali a pískali, stále se na nás smáli a podle toho, co jsme porozuměly z vydedukovaných gest, nás i někam zvali. Radši jsme se ani nepídily kam. Vždy jsme někam utekly, ale na dalším rohu stáli další. Jo, tady v Čechách na mě takhle někdo koukat, tak mám za chvíli takové sebevědomí, až bych byla nesmírně nafoukaná a namyšlená ,ale tam to v nás vyvolávalo strach, a to ještě když jsme nevěděly ani slovo, o čem se asi tak bavěj. Samozřejmě že jako každá pravá ženská, i my jsme prolezly každý obchod s oblečením a to nejmíň každý třikrát za ten jediný den. Uznejte, to je velké plus jet s ženskou. Když jsem jezdila s přítelem, nesměla jsem se podívat ani do výlohy,  natož se zastavit, nebo tam vejít a už vůbec ne říct, že zrovna to bych si chtěla koupit.

     S příchodem večera na nás přicházel větší a větší hlad. Jenže komu by se chtělo hned první večer vařit. Začaly jsme hledat nebo spíše vybírat restaurace, kde se najíme. Jinak obchody s jídlem a restaurace byly na každém rohu. Až jsme se divily, že se všechny uživí. Když jsme vlezly konečně do jedné, tak jsme nevěřily vlastním očím: jídla byla neskutečně levná: půlka kuřete + hranolky  vyšla 40,- Kč, pražené ryby 20,-, pivo 10,- a to je jen zlomek toho, co mě napadá. Bylo nám okamžitě jasné, že se tam za těch 14dní doslova rozežerem a co jsme řekly, byla i pravda. Za tři dny pro nás nebyl problém sporcovat sedm jídel za den, čtyři obrovské výtečné točené zmrzliny v přepočtu za 8,- Kč. Díky tomu se mi nepodařilo ještě teď přestat trochu míň jíst. Bohužel tady je to o dost nákladnější. Večer kolem 22 hodiny jsme už byly dost unavený a rozhodly se jít spát, abychom ráno brzy vstaly na pláž. Jo, jenže problém byl, že od každého rohu nás pozorovala skupinka mladých mužů a okamžitě. jak jsme vstaly, tak oni též a bylo vidět, že jdou za námi.

     Nebyla žádná cesta zpět... za námi už jen pouhé moře...

Alena Blažejová

linkuj.cz vybrali.sme.sk