Vždy vybírám dovolené záměrně k moři, pobyt mě vyjde levněji než v Čechách a kvalita je také lepší. Jak jsem tak projížděla všechny možné i nemožné webové stránky cestovních kanceláří, narazila jsem na moře bulharské a to mě uchvátilo. Po zkonzultování doma s přítelem se zájezd rezervoval a zaplatil a už jsme se jen mohli těšit na odjezd. Ale – jelikož mi život do cesty stále staví nějaké překážky, tak ani tahle dovolená nemohla být v poklidu. Po jednom dost ošklivém alkoholovém vystoupení přítele jsme se rozešli. Tím ovšem nastala otázka, co s dovolenou – teď už „ex-přítel“ jet nechtěl a já s ním taky ne. Tak jsem se rozhodla, že pojedu třebas i sama, přesto, že na mě zůstalo kompletně veškeré placení úvěru na byt, celý nájem... Ale odpočinek od těch ošklivých zážitků jsem opravdu potřebovala.

     A tak jsem začala zájezd nabízet všem kamarádkám. Bohužel, ani jedna neměla čas v daný termín. Jedna byla s dětmi na škole v přírodě, další dělala závěrečky na vejšce, třetí šla za svědka na svatbu...  takhle to pokračovalo dál a dál. Pak už byl březen, pro mě pár dní do odjezdu (ve skutečnosti se zájezd konal až téměř za půl roku :o))). Ale já se tak hrozně těšila, že už jsem měla zabalené věci...

     Kamarádky, které ke mně chodily na návštěvu, nevěřícně kroutily hlavou a jen se utvrzovaly v tom, že opravdu nejsem normální, že jsem jedinečný exemplář. No a co? já si myslela stále svou. Jen mi pořád vrtalo hlavou, kdo teda se mnou pojede, zda nakonec přeci jen nepojedu sama. Posléze se jedna kamarádka "obětovala", byly jsme tedy dvě a o to víc jsem se těšila.

     Trochu předběhnu – že se kamarádka obětovala, byla vskutku pravda do slova a do písmene, ne že by nechtěla se mnou jet, to opravdu ne, ale koncem srpna měla znovu obhájit (reparátem) svou znalost z anglického jazyka :-))). To v tehdejší době samozřejmě ještě nevěděla. A to prosím, se ještě hodila marod, protože by se jinak neuvolnila... Jak se konečně dny blížily,  tak jsme si každý den psaly sms, co ještě přibalit a co spíš nebrat.

     Dva dny před odjezdem? To pro mě nastala absolutní balící horečka, doslova jsem lítala po bytě a koukala do každé místa i rohu pokoje, co by se mi s sebou ještě mohlo hodit. Nevím jak vy, ale já, jako správná ženská, zabalím z ošacení úplně vše a  to skoro doslova; jen to, že v Bulharsku nebude sněžit a že oteplovačky a zimní bundu nebudu potřebovat, jsem si nechala vymluvit :o))) Opravdu – má skříň zůstala zcela prázdná, jen v jednom rohu se krčily zmíněné oteplovačky a v druhém čepice na lyže, šála a rukavice.

     Po 12 hodinách úpěnlivého balení jsem byla u konce. Pak už jen nastrkat vybrané do tašek. Což zabralo další dvě hodiny; zip se ne a ne nechat zapnout, stále protestoval. To už jsem věděla, že autobusem do Bulharska mi "váha zavazadla" projde, ale co budu dělat cestou zpátky u odbavování na letišti, když mohu mít jen 20 kg a zbytek se doplácí...? Letěla jsem poprvé, a tyhle informace mi podali známí.

     No nic, říkala jsem si, nějak to dopadne...

Alena Blažejová

linkuj.cz vybrali.sme.sk