Taky popínavé růže mažu, podařilo se mi umořit i kaktus. Z toho plyne, že škrtám i ten barák, měl by moc místností, kdo by to uklízel a okna umýval, já mám brajgl i ve svém jedna plus jedna velikosti vstupní haly takovýho baráku. Děti bych brala všema deseti, ale genetika je potvora, krásu ani inteligenci po mně rozhodně nezdědí a tatínkové to prostě nevytrhnou. 

Vzhledem ke galerii chlapů, se kterýma jsem to snad i myslela vážně, by se narodilo ošklivé, mentálně zaostalé a emočně labilní stvoření se sklonem k psychickému vydírání a to přece nemůžu nikomu udělat, nejméně sama sobě. Jistou naději vidím ve vypůjčených chlapech, tam už je alespoň možnost předem zjistit, jak pokus o předání genetických informací dopadl, ale ti se zase nechtějí rozmnožovat mimo svůj domek s bílým plotem a navíc nikdy nelze přesně určit, kolik toho dětičky podědily po mamince. Bližší zkoumání matčina genofondu je z pochopitelných důvodů minimálně riskantní podnik, pokud je vůbec realizovatelný. Troufám si tvrdit, že otcové by to těžko přijímali s nadšením, o spolupráci nemluvě. Tím jsem ovšem poslala k ledu i děti.

Milující manžel je pak už terminus technicus vhodný spíše do science fiction. Alespoň já znám jenom jednoho a i ten občas připomíná sopku před výbuchem, sopku bouchnuvší a sopku pomalu, velice pomalu, se uklidňující. To všechno v pravidelných, asi tak jednoměsíčních odstupech. Ale ani jeho jsem nikdy neviděla sedět na houpačce, zamilovaně třeštit oči, žmoulat ruku své milované ženušky a rozplývat se nad rykotem dětí a psa. Možná je to ale tím, že se mu na houpačce dělá špatně. Možná.

Takže pěkně zpátky na zemskou plochu. Ne nadarmo mezi mé absolutně nejoblíbenější filmové scény patří ta z Deníku Bridget Jones I, kdy hlavní hrdinka notně posílena alkoholem, s cigaretou v ruce, při poslechu rádia, vyřvává sentimentální doják a hlavou jí jde „hororová“ vize, jak umře a kterak ji hlady sežerou její věrní vlčáci.

Mám se líp, mě vokouše labrador, i když i to je asi věc názoru...

Hajku

linkuj.cz vybrali.sme.sk